Rozkvitly mateři na srdci dvě děti, jak poupátka družná na růžové sněti,
jak za první Vesny pod keřem dvé zvonků, jak dvě sedmikrásky na jediném stonku.
Dvojčátka to byla, a jak nebe chtělo, jednu měly duši, ale dvojí tělo;
jedna mysl jasná zářila jim z očí, jak když v noční blankyt čtyry hvězdy skočí.
Vyrůstal junáček jako v hnízdě ptáček, jak před slunkem z rána růžový obláček;
vzrůstala dceruška jako ta beruška: se stříbrnou vlnou měsíčková družka.
Vyrůstaly obě v jediné podobě, zlatou stužkou lásky připoutány k sobě;
jakby v jedno srostla srdéčka jich malá, snad z jednoho v druhé krev se přelévala.
Vyrůstaly tiše, vyrůstaly milo, jako by jim slunko hlavinky zlatilo,
jak by jim měsíček zdobil jasná čela a na plné rtíky med snášela včela.
Jak by jim červánky ruměnily líce a kment tělu daly bílé holubice;
jak by zlaté lenky z májového kvítí nosily jim vůni do kalíšků žití.
Jak perutí ptáci ručkama vládaly, jak by jim k raménkům víly křídla daly;
vinuly se k sobě jak dvě holoubátka, vždyť tatíček zpíval a líbala matka.
Když se rudé rtíky k hovoru vzchopily, bylo jak by nebes májnou rosu pily,
svěží rosu pily, zorou se slonily, a popěvky drobné z ňader jim zvonily.
Růžovité rtíky tak se mile smály, jak by andílkové v srdéčku jim hráli,
ve srdéčku něžném na housličky zlaté... Tak přilétla vesna k dítkám po třikráte.
Což tu od těch vlásků v chatě bylo zlata, což smavými zvonky vyzváněla chata,
což od krásných oček lesklo se to všude! Bylo všem jak v nebi, kde sám anděl hude.
Což tu sladkých vzkazů znělo z něžných retů, což na různých líčkách zardělo se květů;
od andělských huslí co líbezných hlasů, co z maličkých rtíků výskání a jasu!
Což tu drobných sluncí plálo v každém oku, jak stříbrných hvězdic v nebes mléčném toku;
což tu bylo krásy, bohatství a statku! Kde šťastnějších lidí nad otce a matku?
Cookies on Poetry Cove