Kdys v žalu knihu k útěše jsem vzal –
snů pěvců bohorodých svatý hrob,
kam z drahých rukou květ jsem uschoval
z těch dávno zašlých mládí slunných dob –
by nesmrtelní poznovu mi pěli,
čím ondy v nadšení hruď rozechvěli.
Mou duši zulíbal zas jejich sen,
jak mladé jaro líbá růže zjev;
květ z knihy na hruď tisk’ jsem zamyšlen,
až v srdci zhárala mi chladná krev
a brázdy žalu vymizely v tváři –
zas v mládí lesku tonul jsem a záři.
Dum mladých stopa krvavá a snův
v ráz v zlatou měnila se zázrakem
tou suchou růží z dávno zašlých dnův,
a kamo pohleděl jsem, tam i sem,
vše ke mně tulilo se milou tísní:
luh s vůní květnatou a ptactvo s písní.
Hruď stará oddechla, zas mlád jsem byl,
zrak slabý bystřil se, až ohněm šleh’,
proud síly tajemný se ňadry lil,
duch v nadšeni se koupal plamenech,
a srdce mé, jak úl je při včel shluku,
zas vlnilo se bouří sladkých zvuků.
Mně zdálo se, že uvadlý ten květ –
jak v zaletělý dávno mládí čas –
chce nachem svým mi vonné epos pět
a krásou krváceti zas a zas,
jak ondy v nejkrásnější jara zvěsti...
Ó lásky sny, mdlé perly v zdroji štěstí! –