Žalovala střemcha v stráni:
Krásnou bývala jsem dřív,
zem když jaro k sobě zvala,
v květ jsem hlavu odívala
hrdým sosnám na odiv.
Mezi květy čarokrásný
vpletala jsem perlí skvost,
za rána i pozdním časem
zpívala jsem, nedbala jsem
na sousedek řevnivosť.
Přes noc ale spěchal kolem
ztulačených větrů roj,
odnes květy, porval skráně,
a nevlídné hrubé dlaně
pobraly i řásný kroj.
Pokud list mne zdobil kyprý,
pěl o mojí kráse pták –
prch’, co s rozcuchaným vlasem
žena jenom chudobná jsem –
ach, a s lidmi taky tak!