Záloha.

Rozvadil se Maďar s Čechem o hornatou Štýrska zem; zbiti Uher nájezdníci, Čechův král byl vítězem.

Za to Maďar na vítěze lestně jinou zhoubu nes’: divé plavce, lidudravce v Severnický ukryl les.

Když Otakar domů spěchal, v doubravách se Štěpán skryl, aby Čechy s druhé strany po zbojnicku zaskočil.

U Šotvínu na planině na vítězův čekal sbor, nedočkal se; ostražitě prošli Češi lůnem hor.

Znali Uhry věrolomce: Tak vám svata slova čest? Vzhůru, čeští sokolíci, v dravčí peleš na ručest!

Slyš, Žibřide, chutě na ně ostrá kopí uchystej! U Prešpurku na rovině junácký ti kyne rej!

Metej blesky v Maďar lebky, nasyp hrůzu v černou hruď, rubej supům dlouhá křídla, říše chraň a zradu suď!“

Jede chutě Žibřid statný – vítěz vždy, kam namíří – se třemi sty kopiníky, s čtyřiceti rytíři.

Pod Mnichovem zabočili, bylo v zimě za šera, pustili se přes křišťálné plátování jezera.

Ale v lebce Štěpánově dřív už pomsty drak se zlíh’: prosekal plát Nežideru, prorvy pokryl mráz a sníh.

Zpět, vy čeští bohatýři, pleso vzdychá, rychle zpět! Běda! tři sta jezdců tone a rytířů čtyřicet. –

Pusto kolem Nežideru, sníh-li v spoustách vůkol svát; milo však, když mladá vesna kraj přichází celovat.

Rokyt šepce, rákos šumí, plameňáků břeh je pln, vlaštovka si křídla svěží skvostem smaragdových vln.

Volavka si lesklé peří dlouhým zobem provívá, a potápka na projížďku potápčata vodívá.

Jipatka se třepá v sítí, hohol hledá k hnízdu stan, a po ladných březích kráčí bočan, pyšný jezeřan.

Leč když v dusné léta noci halí mlhy plesa klín, tajemně to lká a šumí v ňadrech hustých rákosin.

A co šumí rákosina, proč se chvěje břehů květ? Tři sta jezdců z tůně vstoupá a rytířů čtyřicet.

Duní pleso, pláče vlna, řehce oř a chřestí zbraň: utonulí rytířové v jezerní se řadí pláň.

Celá četa v šiku stojí, helm se leskne, kmitá zbroj, kůň se vzpíná, zrak se jiskří, záloha se chystá v boj.

Vprostřed mužstva prapor vlaje, vůdce jak by v záři stál... „Divno,“ dí, „jsme seřaděni, ale posud nejde král!

V Podtatransku bratr hyne šlapán hněvem dravých rot, a náš vůdce nepřichází, aby lotr stih’ a skrot’.

Zahlaholi, hlasateli, k Moravě a k Čechám v dál, Mojmír kde a Václav svatý hrdiny své uchoval.

Tamo, kde se Blaník modlí, zazni rohu hlasný tón, zeptej se, kdy u vítězství stesk náš zanikne a ston!“

Zvučí roh, a z temné dálky hlaholí to zas a zas: „Vstane slunce na východě, svitne den a přijde čas!“

„Kdy však?“ – Ticho! Smutně jezdci kryjí v pochvu pádný meč: „Kdy zavítá chudých spása, kdy vítězná práva seč?

Kdy se shluknou bohatýři svaté pravdy z končin všech, kdy v jediné srdce srostou Slovák, Moravan a Čech?

Z Blaníku kdy Václav přijde, z moravských kdy Mojmír stran, a my z tůně nežiderské na úlevu běd a ran?

Kdy z poroby vysekáme krále, Svatopluka říš, jedna duše, jedna láska... Bože, kdy juž povelíš? –“

Tiše zas – jen vánek šepce; vůdce, rytíř, herold, kůň, šišák, kopí – vše se skrývá v smaragdovou plesa tůň. –

Do mraků se měsíc choulí, mlha kryje zem i břeh, a v zelených prsou křoví chví se žalný pláč a vzdech.

Z rána však, když tiché vody zdobí zlatý slunce svit, praví lid, že Žibřidových jezdců hloub se leskne štít.

A když s jara jemnou řasou Jezerka si zdobí skráň, podivně to v plesu zvoní: čeští jezdci kují zbraň.

Bouře-li však krajem pádí, z hloubky voda zavíří: z křišťálových síní touží Nežiderští rytíři. –