Na podrytém břehu řeky stála,
bílé ruce lomila a lkala:
„Zlé jsou lásky, zlé života svody!
Mám-liž skočit do té divé vody
a své navždy ukončiti žaly?
vždyť milého na vojnu mi vzali.
Tam, kde kalná vlna na břeh skáče,
po prameni čistém labuť pláče,
a mně také tvář se rosí bledá;
bílý zdroj své lásky duše hledá,
touží v hrobě ukončit své žaly,
vždyť mně přeubohé duši vzali.“