Kde štvaná klesá laň, tam tíhnou vrány... Ó přiznivý jste vybrali si čas, kdy zlobou hnán svět prchá z míru brány a satan zhasiti chce slunce jas...
Proč přišli jste, vy prorokové bludní? Proč kal jste vrhli v křišťál našich studní? Proč jedem jitříte jej zas a zas? Aj, pěkně jste se shodli, chásko smělá,
jak otrhati vlasti outlý květ, jak schytať pěvců sbor, jichž duše skvělá jí v úkoj žalu písně hodlá pět; tak přišli jste, jak vlci s ovčí koží –
ó že vás nezasáhla střela boží, než vytím svým jste pohyzdili svět! Vás věru nekojila matka česká; spíš netvorná, zlo sálající saň,
jež nad hlavou nám perutěmi tleská a stále žádá české krve daň. Kéž v národě juž vstanou bohatýři: zde mocný Trut, tam jasný světec Jiří,
a pravdy ostřím rozpoltí vás skráň! Co chcete zde, vy pánové, ač kusí, když pro posměch vám svatá naše vlasť, když otcův mrav, jich hněv i zpěv vás dusí?
Lva lapit toužíte snad v krysí pasť? Proč v posměch jsou vám předků slavné doby? Proč przníte jich pomníky a hroby a děti vábíte jim ve propasť?
Vy Zábojů z nich mnít si nepřejete, leč Vestoňův a rabů chtíčů svých; vždyť do voznice nepřátely jeté a do jich stop a do bezedných ryh
nám mocí štvete dorost lidu svěží, nechť zapadá, vy zrady padlí kněží, jim za zrcadlo stavíte svůj hřích. Proč díte jim: „Vlasť nepřátel je větší,
jest slavnější, mdlý slávy synu, viz, zde každý kámen o tvé bídě svědčí, tam blaho kyne u bohatých mis, tam síla jest: vše meče má a kopí,
zde čala znoj jen ostří rýče kropí, zde prací mřeš, tam válkou vládnul bys!“ Proč přišli jste, když cizina vám více a vznešenější nepřátelská zášť
a nad vlasť matku vrahů souložnice a nad hvězdnaté nebe s řády plášť? Proč přišli jste, proč dlíte, kdož vám velí? Však Bůh a vlasť a lid vás neoželí,
ba z těch vás dávno proklel každý zvlášť! Zda volal vás kdos do rodiny Čechů, nám ku pomoci jíti z různých stran? Vy sami přišli jste, leč pro neplechu,
a strhali jste obvaz našich ran, by po staletích ukrutněji zely; vždyť tu, kdy nejvíce jsme krváceli, své poštvali jste na nás hejno vran.
Aj, mníte slávou ovinout si čela, když potřísníte vlasti zlatohlav a řízu kněžky strhnete jí s těla, by zrakem svým ji shaněl vrahů dav?
Co Ladou jste, top nebeskou svou září chtíč rozmete, zrak v chámské zničí tváři a z paprsků si nový utká háv. Ó jděte, jděte, vrahů štítonoši!
Co žádá zde váš poběsilý dav? Snad na věžích zas uviděti v koši skráň krváceti jasných českých hlav? Či v kmen náš sekat věčné smrti líhy
a do zálohy vlkům hnáti brav? Pryč, chásko, pryč! – hle, kterak vztekem dupá – před světa hanbou v onu prchni skrýš, jež ve tmách hostí ducha tvého – supa –
k těm, kdož nám stokrát rvali srdce již; až drahou vlasť zas ovineš nám mraky, pak jista buď, pak odkopnou tě taky, nechť k hanbě své je nyní velebíš!
My dále věrně bojovati budem za veškerý nám svatý otcův skvost; což na tom, zve-li nepřítel jej bludem a závistí-li padá v nemilost;
my všickni: kmet i muž i jun i dítě, chcem vítězit neb umřít na svém štítě, kol hlavy zář a lauru letorost! A ty, zda věříš, krvi naše mladá,
že Bůh a vlasť a národ nejsou nic? Snad dravčí jed ti v outlé srdce padá, a pochybnosť zří z jasných zřítelnic? Zda víc dbáš svůdců vystrojené řeči
než rekovnosti otců, padlých v seči, jimž ondy stejná zrada vyšla vstříc? Ó vzmuž se, vzplaň, ty zoro naše drahá, z těch léček chlebem navnaděných spěš!
Což nevidíš, jak klam jich v nebe sahá, jak ondy na Sennárské pláni věž? Ó pryč, ó pryč, než Bůh svou hněvu střelou vše náhle rozmete, než krví vřelou
svých vůdců platit budeš mrzkou lež! Zpět! Matce vlasti na srdce vlož hlavu a slyš, jak smutně děsným chví se snem; ó braň jí, braň, než luze na popravu
rab vyvleče ji v hrozném pychu svém! Ó spěš, a křídly nadšeného ducha ji kryj a chraň a vznes – ó nebuď hlucha – ty věrna budeš-li, pak nezhynem!
Cookies on Poetry Cove