Roj hvězd, těch zlatých nebe včel,
po obloze se rozletěl
a kmitá se a svítí;
ty teskliv zíráš k nebesům
a mníš, že jejich křídel šum
v svém srdci slyšíš zníti.
Však neslyšíš; to přelud jen
a lidské hlavy smělý sen,
vše domněnka jen pouhá;
už, starý snílku, tiše buď,
co křídly šumí o tvou hruď,
jest uvězněná touha.
Ta touha k nebi vzlétnout výš
a zhlédnout světla věčnou říš,
a cíl, kam lidstvo spěje;
leč marno! U uzavřených vrat
těch rájů bude umírat
vždy člověk bez naděje.
Ó kéž by aspoň jeden pel
z jich křídel každý v ňadrech měl,
to stačilo by k štěstí;
však běda! Pouze zemský prach
a tíži záhad na bedrách
jest ubohým nám nésti.