Sedí Pověsť s dumnou skrání
v pošumavském hvozdu,
nemůže ji vzbudit ani
jarní píseň drozdů,
ani v zimě úpěnlivý
pokřik křivonosky,
stále zří ten pohled tklivý
na pracheňské trosky.
Sedí smutně zamyšlena
v starých jedlí davu,
zří, kde Prácheň opuštěná
k nebi vznáší hlavu;
snad se modlí k trůnu Páně
slavná Pověsť naše
za Žižkovu paž a skráně
z Husi Mikuláše.
Modli se jen, Zvěsti milá,
za lid rodné zemi,
by ho věčnosť ochránila
svými perutěmi;
modli se, by ve zlé chvíli
dal nám Pán Bůh těchy;
bychom jako ondy byli
Slovany a Čechy!