Vás v hrobě líbám, matky ústa,
vždyť děla jste tak mnohou zvěst,
jež teď, kdy věk a starost vzrůstá,
mé duši drahým lékem jest.
„Buď dobrým,“ děla jste, „to dosti,
vždyť všaké moudrosti to výš;
ba, často pověst v sobě hostí
víc mudrců než celá říš.
Jen božského z ní dobuď zrna
a lidskou slupku stranou nech –
tak ztratila se mnohá skvrna
z těch našich niv a domků těch!“
Tož jděte, zvěsti moje prosté,
v ty drahé rodné kraje ven,
když vámi k dobru srdce vzroste
jen jediné – jsem spokojen!