Porubali vrazi
šuhaječka v lese.
Kdo pak zlou tu zprávu
do dědiny snese?
Zda ten větřík jarní
nebo družní ptáci,
nebo mysliveček,
jenž se domů vrací?
Žádný, věru žádný
ze šíře i dáli;
v tajnáť šuhaječka
místa zahrabali. –
Vyšla milá v lesy,
ani nevěděla,
na jeho že hrobě
v mlází poseděla.
Nevěděla ani,
že z bílého čela
podlískou jí náhle
zkázka vypučela.
Nevěděla ani,
že z těch lesklých očí
modráček pln rosy
v slunéčku se točí.
Nevěděla ani,
když trhala kvítí,
že to srdce jeho
ještě bolest’ cítí.
Jednou při voněla, –
oči slze lily;
běda, co to bude,
Bože, Bože milý!
Dvakrát přivoněla, –
srdéčko jí vadlo,
jako by veň na sta
žhavých jisker padlo.
Třikrát přivoněla, –
ruce klesly obě:
Bože, milý Bože,
je mi jako v hrobě.
Srdce mně to tíží,
kněze přivolejte,
vedle šuhajíčka
hrob mně vykopejte.
Kopali ho ruče
v bolesti a muce,
oběma jim pravé
v hrobě spjali ruce. –
Když měsíček svítí,
sedí oba v kvítí,
hovoří a šepcí,
až se slunko nítí.
A když rudě vstává,
do hrobu jdou oba,
až je z něho zase
křísí noční doba. –