Pln starostí a myšlenek a žele
kdys po polích jsem bloudil za neděle
a s hlavou svislou šel jsem mezi klasy;
znoj v krůpějích stál na skloněném čele,
a mlžná slza tížila mi řasy.
Stesk palčivý mi sevřel srdce choré. –
Tu na louce blíž břízy bělokoré
si hrálo děvčátko jak anděl smavý
a měsíčky a žlutky z trávy sporé
v hrst rovnalo; vlas plavý splýval s hlavy.
I postál jsem... Jak miloučka a čista!
„Viď, chodíš ráda na květy v ta místa?“
„Ba tuze ráda; tamhle je náš statek;
my máme doma kříž a Pána Krista,
a já mu kytku nosím každý svátek.
A za to maminka mě večer chová –
a hlavu hladí ruka tatínkova,
a...“ ustat musila; já ručím skokem
ji zulíbal; mír v srdce vešel znova
tím blaženého dítka slunným okem.