Mráz dechnul na poupátka
a slíbal je a zžeh’,
ta smutně položila
své hlavy v nízký mech. –
Nám s poupátky i tebe,
mé dítě, skosil den,
teď slzou víc než rosou
tvůj růvek pokropen! –
Mně smutno u tvých růží,
mou modlitbou je vzdech:
jak rád, jak rád bych k tobě,
mé drahé dítě, leh’! –