Tři jsme byli spolu celi,
jako trojlist při jeteli,
zmladlý rosou na úsvitě:
žena, já a ty, mé dítě.
V čas však, když se slunce vejší,
zvadl lístek nejoutlejší,
neosvěžen víc tou dobou
ani rosou druhých obou.
Lístečku můj z třílupení,
bez tebe mně štěstí není,
jak kdys jara na úsvitě –
Jaruško, mé zlaté dítě!