Za dědinou stará jíva
smutí, teskní, hlavou kývá,
pohlíží mi do koliby;
co ji hněte, co jí chybí?
Což by hnětlo? Chřadne, vadne,
nezná květů doby ladné;
ptáč, jež v snětích hnízda měla,
dozpívala, odletěla.
A což já mám robit tady,
umřít v smutku snad, tak mladý?
nečetná jsou moje léta,
leťme, srdce, užit světa!
Mladistvé až chvíle minou,
jak té jívě za dědinou,
přijecháme záhy dosti
do koliby složit kosti.