Z měsíčného obejmutí
zahnalo už slunce noc,
a zem celou, ana snila,
hrdě sobě podmanila
žhavých šípů čaromoc.
Světovládče, ustaň v hněvu,
kvítí nyje, nech je, žel!
pohleď, z hebounkého stvolu
pestré hlavy kloní dolů,
zážeh tvůj je zkrvácel.
Či-li proto, aby zvadlo,
žezlo máš a pánem jseš? –
Aj, kdy Zevse z oblak šeru
jako Akrisia dceru,
zemi deštěm obejmeš?