Z houštin trávy rozbujněné
jarní květ se vytratil,
avšak léta nové děti
pod ochranou pučí sněti
z čaromocných země sil.
Podál, blíže sosny kmene
sasanku můj spatřil zrak:
pověz, pověz, kde jsi byla,
či jsi z mála slunko pila,
že vykvétáš pozdě tak?
Sklonila se, zašeptala,
sluch můj jak by povzdech stih’,
„aj proč ptáš se, jsem-li milá,
ňadra bych ti ozdobila
nechť i pozdě, či to hřích?“