XXXVIII.

Tak dohovořil bledý muž, a v tváře zkamenělé rysy vzpomínky podvojená druž: dvě velké slzy skočily si;

však dřív než v lesku posledních těch ohňů přešly v rubín skvělý, juž rýhou líce dolů sjely, leč on svou sivou hlavu zdvih’,

jak ptát by se chtěl sosen tmění: Je konec strastem mým či není? Žár ohně zvolna uhasínal, až povždy menší jeho žeh,

jenž dřív jak zlatý oř se vzpínal, jak plivník do popelu leh’, a samolibě tím se těšil, že v jiskrách sobě zapelešil.

Vše ticho, v kruhu lidí těch hlas neozval se; ruku v čele a v oku slabých ohňů žeh zřel každý tiše do popele;

leč já jsem ponořil svůj zrak v tu hloubku utýrané duše, jež bolestně, jež trpce tak jest oklamána v každé tuše.

Má ňádra byla bez poklidu, já myšlénkami dál se nes’: či nebyl muž ten synem lidu, jenž v žádných strastech nepokles’,

ač cizotinou obetkán a týrán, sužován a štván? Ten lid, on těší se a doufá, nechť stále stíhán křivdou zlou,

on též, kde jiný mře a zoufá, výš pozvedá se modlitbou; on též, když tísněn se všech stran, jen písně roní z duše ran,

a vše, co štěstí jeho ruší, i pomsty žár v své tají duši; on též, když honěn božím hněvem, a činem zášti porážen,

své rány vyléčit chce zpěvem, ač ví, že vavřín ukraden zas s jeho bude hrdých skrání – a doufá přec – i v umírání.

On šetří též tu šelmu dravou, zle drtící mu zpěvný rod, a důvěry pln kráčí vřavou, jak Kristus vlnobitím vod;

on doufá též: Bůh všecko vodí, Pán sílu dá a zničí vztek! a jásá, když mu naděj’ hodí v klín hrsť těšínských jablíček.

Leč pláčem hyne v sebe víra i pružnost srdce, hlavy vzlet, až všecko zvolna odumírá, a kolem nový letí svět,

jenž křídlem v leb mu zaburácí: „Nechť pláče! Víš, kde vše se ztrácí, co lidstvo tře? Jen v práci, v práci!“ V tom vytrhnul mne hostitel:

„Teď, pane, pomoci vám není; však stalo se, jako jste chtěl, a za několik hodin snění, v němž bílé zastihlo nás ráno,

kus života vám aspoň dáno. Mně slunce let a práce chvat lid lidem káže vystřídat, a také já chci trochu spáti,

tož musíme si s bohem dáti. Zde v rozloučenou číši vína; tou posilněte k chůzi plec, než s horského vám slézti týna;

však bez vůdce jít nelze přec! Náš Javorník vám cestu poví, vždyť zná ji věru křížem v kříž; vy, druzi, shrabte popel již,

v čas přijde na vás zážeh nový.“ I loučil jsem se rukou dáním, a po mém bohu kráčel už, bych nezabočil k jiným stráním,

jak horská jedle rostlý muž, již blesk svým žhoucím klínem spálil, leč nezdrtil a nepovalil. „Aj svítá,“ pravil, „den se blíží,

už modlitbu svou šepce hvozd, mlh řada nad struhou se plíží, a v houštině se ozval drozd; už v osvěženém rosou bučí

vždy hemží se to víc a víc: dni krásnému to v ústret zvučí v svém chrámě hejno pěnkavic!“ A zase pozřel k nebi vzhůru

a nad hlavou svou ruku zdvih’: „Ba věru, všecku zahnal chmuru svým teplým dechem nový, jih!“ a obrátiv se ke mně pravil:

„To pěkný bude dneska den, a jestli jste se včera znavil, dnes budete zas vyhojen v tom našem čarodějném ráji;

ó pohleďte v ten krásný zjev, jak větve buku vstříc vám vlají! ba každá jako korouhev, v jíž hedbáv skvostně zelenavý,

těm zřídka věren vyšinám, paprsek sluncem usmívavý svým zlatem vyšil: Vítej nám! A třeba že jste nespal dnesky,

to věřte mně, jsem starý druh: ty naše krásné lesní stezky, ty naše bystřiny, náš luh, a květy, jež ho téměř stelou,

ty osvěží vám duši celou! A věřte mně, kdo srdce nemá pro krásy nejluznější zjev, čí ústa zůstávají němá,

když u přírodě hárá krev, kdo velebnější síně hledá, než smaragdový tento týn – ten útěchy své duši nedá;

v ni satan vždy svůj vrže stín, že s bohem napořád se sváří a vyčítá mu vlastní pych, až kleče dovléká se v stáří

zpět po přírody kročejích. Ach, v takém čarodějném chrámě je člověk míň než mravencem; i výš-li povznáší své rámě

a zsinalým se modlí rtem; ba on je míň než lístek rudý, jenž za jeseně dolů pad’, a neví odkud, kam a kudy,

a neví, proč zde žil a vad’; a neví, proč kdys v hrdé pýše chtěl býti více nežli kmen, jenž setlev tajemně a tiše

sty jiných hned je nahrazen!... Jsme na cestě, jíž neztratíte, vždyť nedělí se; já jdu k svým, a v lesa pěkném ránu, víte,

je ze dvou jeden zbytečným; tu člověk přemýšlí a bádá, a jak už proudí jeho krev, buď že si zkázku žití skládá

anebo pohřební svůj zpěv!“ – A dal mi mozolnou svou ruku, já stiskl ji a bral se dál – když tkal jsem píseň prostých zvuků,

on smuten před mým zrakem stál.