Noc líbezná
tiše kráčí dalekým polem,
v průsvitný závoj odívá lesy,
les dumá v slavnostním tichu.
Křovím
těkavou nohou běhá
paprsek měsíční
sem a tam
a světluška v trávě
zdobí se zlatem.
Ta stébla tiše hovoří,
chrpy udivené otvírají oči,
je křikem vzbudil mák
a na mezi líbá měsíc
poupata planých růží.
Piji kouzelně opojivý dech
té noci
a její vláhou
budí se ve mne radost života.
Srdce mé se usmívá,
Radost, jako kněz
mu žehná.