Co šestnáct roků toužil král, až dosáh’ toho v sled, sen poznovu mu budoval a do Prahy ho ved’.
Pod žlutou ved’ ho zástavou, – i žasli s mistrem žák, že na praporu rozkřídlen byl orel dvouhlavák.
Toť nevídaný posavad byl římské říše znak; pták hlavy v aureolách měl jak světec, nejinak. –
A pyšně kráčel městem král, lid sběh’ se odevšad, a při zvonění zvonů s ním sen v královský šel hrad.
A v nádheře zde posadil jej na královský trůn a k jeho slávě rozvířil zvuk bubnů, trub a strun.
Na skráně korunu mu klad’, na plece Karlův plášť, byl pánem země; ustal hněv i lidu vzdor a zášť.
Dal k boku královský si meč, a žezlo v ruku vzal, a stolce zemských úřadův svým věrným rozdával.
Pan Menhart z Hradce purkrabím, pan Zajíc sudím zván a Hynce Ptáček hofmistrem je vděčně jmenován.
Pan z Holic jako komorník se druží k prvým třem, pan z Riesenburka nejvyšším je zemským písařem.
Vše věrně slíbil plnit král, oč národ věrně dbal, a k čemu slavnou přísahou se Bohu zavázal.
Lid jásá, milostiv je král, vděk ze rtů letí k rtům, a slavnostně je provázen král v zdobný Hankův dům.
Jeť dům ten skvostněj upraven než charý Králův dvůr, v něm panstvu vyhrazena síň a lidu prostý kůr.
Zde Zikmund sedl s královou, jež vážně kyne všem, pod zlatem tkaný baldachýn i s panem legátem.
Pan legát v purpur přioděn se rozvil jako páv, a Barbořiných tvarů pych byl vtěsnán pod hedbáv.
Hle, statná paní králová vnad kyprých bez poskvrn; kněz všem je v podiv objemem, leč král jest jako trn.
Jak vyschlý trn a chorý dnou, leč paní hrdý zjev je čelem jako padlý sníh, a tváří jako krev.
Jak broskev v podzim z lupenův v roj panských zírá much, a bujná ňadra pozvedá jí lásky lačný vzruch. –
Hold vzdává králi kněží sbor i všechen panský rod: tlum vystrojených velmožův i krásných paní svod.
A není konce poklonám, vždy nový vchází host, a králová je samá zář a samá milostnost.
Zní fanfár hlahol v komnatách, vše jásá ven a ven, jen legát, biskup Filibert, je stále zamračen.
Jeť v síni Rokycana též, to příčiny mu dost, že nemůže se veselit a hněvu býti prost.
Vždyť český mísil do mše zpěv, když Zikmund přisahal, leč k legátovi nakloněn dí polohlasem král:
„Jen poshov ještě tento den, vše jinak bude hned, vímť, tvou že podporou jsem jen na český stolec sed’.
Jeť třeba přetvářit se dnes, již zítra bude líp...“ a zase s lícem úsměvným se k novým chodcům shýb’.
„Aj, Reček z Ledec! Vítán buď! Hle, věrný Pešík náš, a Velvar! Vítej! Přišel’s sám? Kde z Chlumčan Loudu máš?
Kde Táboritův pokladník je od otavských niv? Však hle, tu jde!“ a s úsměvem král milostně mu kýv’.
„Tenť v basilejský ondy sněm hrd prapor bratrů nes’...“ děl k legátovi, „hle, jak zkrot’, že radou stal se dnes!
Tak všecky zvolna ukrotím, jen nespěchej, jen strp, vždyť víš, že drobný na titul král Zikmund není skrb’.
I Rokycanu ukrotím, v čas odpyká svůj žert!...“ A líbal kříž, jejž k žehnání měl v ruce Filibert. –
Lid přešel; obřad vykonán, a žezlem kynul král, kdo v komnatách byl, odcházel, a vyprázdněn je sál. –
Však slyš, zas fanfár zvučí hlas, kýs nový vchází host... „Ej, odpočít si toužím již, dost, komorníku, dost!“
Než dveře jsou již dokořán – v síň divný vniká svit – a po chodbách se rozléhá čtyř dusot od kopyt.
A dovnitř netvor přiklusal – či netvorů to dav? Ne, jeden jen: Býk hrozný v půl, leč na tisíc má hlav.
Viz, zpuchlých nohou ohyzdnost i břicha nepoměr! A hlavy! Každá není-liž jak nemotorný džber!
Ó, jaký příšerný to z jev! A Zikmund stojí něm, toť obrovitý minotaur... „Kdo jsi?“ „Kostnický sněm!
Vždyť znáš mě přec, jen v tvář mi hleď, a doznej, ten že jsem, jenž v posměch Kristu ukrutnost vznes’ církve zákonem;
Jenž svatých duchů na tisíc jsem pod plešemi měl, a v sofismatech točených tresť víry vyráběl.
Dnes každý tady vítán byl, kdo dřív tě v posměch měl, jen kdo ti radou byli dřív, těch jsi již zapomněl.
Kdo ostřili tvých hněvů meč a různých vášní hnis, těch nepozval jsi na svůj hod, tož přišli sami, viz. –
Má paní právě vchází, hleď!...“ V sál vůně myrh se strou – z nich hydra trojí lidskou leb výš zvedá s tiarou.
Tři hlavy o třech tiarách, a každá z korun třech – král lek’ se – v spánku zasténal – a křik’, když hydru střeh’.
Zrak k legátovi obrátil a ke své choti král, ti oba však jak sochy jsou, jež výděs vytesal.
Vše ztrnulo, i komorník i sluhů pestrá směs, strach jazyky jim podvázal a v zrak jim hrůzu snes’.
Vše strnulo, jen v něm je krev, ó, hrozný, hrozný den, král v potrojnou zří hydry tvář, a z úst se dere sten:
„Co ty zde chceš?...“ „Jdu návštěvou, ty’s první milců mých, ač žena provdána již dřív jsem o třech manželích.
Mně chloubou s nimi hrdě žít, vždyť každý velmož jest – zač cizoložky v ohni mrou, tím já mám trojí čest.
Co smilstvem nazval zvyku rab, my hodem slávy zvem, co chlípností – víc není nám než žití překypem!
Jsem církev, žena papežův, ty’s naším sluhou jen, a přec ti spěchám vylíbat v hloub duše lásky sen.
Sen lásky, rozkoš všelikou, jíž neznal posud svět; ne krk jen, celou postať tvou chci vroucně ovíjet...
Vím, že jsi mým a budeš mým i srdce tvého vděk; choť s chotěm chladní starci jsou, ty’s žárný miláček.
V zlý krví sytil jsi mě čas, sňal’s s nohou tíhu pout, když divoký hluk Husitův mne hrozil přepadnout.
Já směla volně utíkat a hradbou lží se krýt, než Husův myšlenkový meč v mou hruď se mohl vrýt.
Vše k vůli mně jsi vykonal a rozmnožil mou zář; ty’s nedbal, když ti spílal svět: Hle, věrolomce, lhář!
Ty’s mým se choťům pomžil, až v jejich vděk a dík, jak světce v mé tě lůno ved’ náš služný lidobýk.
Ó hleď, ký velebný to zjev, ty nezazlíš přec nám, když v tisíc hlav těch velebných svou rozkoš vylíbám.
S ním přišla jsem; ó vesel buď, tři pospolu jsme zas, nuž, zahoď zdobný stroje tret, ať volný je náš kvas.
Spěš, jako činil’s prvých let, spěš v kolotavý let, až prachu mrak se zvedne výš a skryje všechen svět.
Až splyne s ním náš dechu dým a s věkem zatmí věk, kdo pozná pak, kdo kacíř byl a kdo byl pravdy rek?
Noc věčná v dál se bude střít – nás potrojených plod – jak před stvořením paže střel Bůh nad spoustami vod.“
A skáče netvor s obludou a s nimi skáče král, a dusný prach a černý dech dál šíří se a dál.
A ze rtů jejich příšerných tma valí se a dým: „Kdo zjasní klam?...“ Slyš, ký to hlas: „Já – já to učiním!“
A do síně v ráz v jeden skok vlét’ běloskvoucí lev, a na něm žena, ráje div – ba nebes vyšší zjev!
Je nahá, čarodějných vnad a nadpozemských krás, zrak její samá slunná zář, hruď samý slunný jas.
Nad božskou hlavou z plamenův meč živý třímá páž: „Aj, příšero ty potrojná, jsem Pravda, věků stráž!
Jsem Pravda, věz, můj žhavý meč všech klamů plaší směs, svých ňader sluncem pronikám, co temnotou skryl běs!
A lev můj silnější je vás, než brány pekel jsou, on drtí vojska předsudkův i s vůdcem najednou.
Vás zdrtí též a podlou hruď můj protne meče švih – nuž, vzpruž se k skoku, lve můj, vzpruž!..“ A lev se hrdě zdvih’.
A zdvih’ se božské ženy meč, jak sterých blesků svit; leč z legátových rukou král kříž na obranu chyt’.
A bije v slunnou Pravdy tvář i v prsa. – Zařval lev a jako oheň v komnatách se množí žhavá krev.
Jas světel v komnatách se zmoh’ a množí se vždy víc a stále větší blýská strach z králových zřítelnic.
Hle, hoří děsný minotaur, a hoří s hydrou král, jen božské Pravdy čarný zjev jak jitřní slunce plál.
A králi bedra spaloval, lví spár mu v boku tkvěl, a v prs mu vnikl Pravdy hrot... Král řval jak tur – a bděl.
„Co, probůh, sníš jen, pane můj?“ děl lékař, „ten tvůj vzdech...“ „Zřel hada jsem zde v komnatách těch rvát se v plamenech!
Míň světel chci; zhas, zhas jich půl, pak více léku... dost!...“ A spal a zase narůstal snů hydřích hrozný chvost. –
Cookies on Poetry Cove