XXXV.

V takém vzdoru po lesích jsem těkal, do Šumavských rozvalin a spár, noční stín mne více nepolekal, ani živlů neústupný svár;

zvykl jsem jim, ba i hladu zlotě, a jen zřídka chodil po žebrotě. Často mně to ovšem duší trhlo, jak by medvěd zaťal do ní dráp,

okamžení všecky kroky zvrhlo, a strach o dítě mě mrskal v kvap, abych pohleděl, zda v nočním šeře za lup neupadlo divé zvěře.

Žalost však mě opět zpátky hnala, přes balvany, močály a houšť, skalnaté kde údy rozkládala líná, vysílená horská poušť,

kamo sup jen svoje křídla sklonil, když sbor pěvců vyplašil a honil. Chtěl jsem oddechnout si na samotě, na temenech nebetyčných skal,

s nichž jen mrak v své přesycené zlotě příšerná svá křídla rozpínal, jako černá káň, když v touze svojí na padlého jelena se strojí.

Zde jsem dumal o svém žití celém, až v mém srdci úmysl se líh’, abych skály rozrazil svým čelem, nebo střemhlav skočil dolů s nich,

a štít plesa, jenž se svůdně blyštil, tíhou srdce svého náhle tříštil. Rád bych býval v jezerní tu vodu na vždy skryl svou bolest, chorý cit,

však já neodolal tomu svodu, na své drahé dítě nemyslit – nechť se mi radš věčně lámou skráně, nežli smrtí zapomenout na ně!

Tak vždy síla jakás neodolná bránila mně vzpružiti se v skok, tajná ruka zachytla mne zvolna, předtucha mi zaklepala v bok –

a vše před kýženým smrti prahem šeptalo mi: chceš být samovrahem? Nechceš nikoho zřít nad hvězdami? snad tam čeká stará tvoje máť,

otec, žena, dítě! – či to klamy? Nezoufej! ta pásma nepohať, jež vás všecky upoutala k sobě ať to v živobytí nebo v hrobě!

Chceš se vraždit, abys zniknul strachu? ó jak zmámen jsi, ó jak jsi chor! Vzmuž se, zaplaň jiskrou v bídy prachu, staň se rekem, jařmu duše vzdor

vítěz žitím nad podloudnou smrtí, sic tě opak na věčnosti zdrtí! – Zvítězil jsem, ale na čas pouze; v také chvíli vše mne hnalo zpět,

abych v smrti plamenité touze líbal hoškův zesinalý ret; dnem i nocí nazpátek jsem kvapil, bych své dítě opět v náruč lapil.

Však zde hůř zas bylo nežli venku; každý pocel, každý oka hled chvěl mou duší, jako při oddenku chrobák lístkem, na odnož když sed’,

a mé srdce po ostnatém cestí zase pospíchalo do bolestí. Vše mě rvalo, třelo hroznou mukou: bílý den mně šípal v hněvný zrak,

noc mně hrozila svou černou rukou, vítr bušil v hlavu mou a znak, a v sluch zpívala mi meluzina: Umři raděj’, umři ztratil’s syna!

Chtěl jsem prchnout dále z oné koby, kde byl pohřben celičký můj svět... ne, to nelze! ať jsou dva zde hroby, umru s tebou, hochu! hrstku let,

jež mi ještě kyne, s beder střesu, ani krok ji odtud neponesu! Chyt' jsem pušku, ránu ukrývanou do hlavně mi ručí tiskl chvat,

byl jsem hotov, dřív než hvězdy vzplanou, se svým jedináčkem umírat – a juž k němu ukláním se tedy, abych celoval ho naposledy.

Líbám ho, a v slz mých proudné síle v ráz se oteplila chladná tvář, na očkách dvě mušky zabloudilé vstříc mi nesou kmitnou svoji zář,

a jak stejně s mou by cítil mukou, pohnul chlapeček můj ztuhlou rukou. Vánek plavým pohrával mu vlasem, a když jsem jej na svá prsa vzal,

zdálo se mně, jak by polohlasem: „Nevraždi se, otče,“ šepotal; „či se ti snad báchorkami zdají všecky zvěsti o nebi a ráji?

Co se stalo, vše je z boží rady; odpočiň si, vejdi na úkoj v naše milé pošumavské sady, tam u matky přírody se hoj –

napij jarosti se z krásy její, jak raněný jelen při ručeji. Doufej v boha!“ – Puška klesla z ruky, a já na synkovo tělo kles’,

srdcem mým jak lahodnými zvuky ohlas dětských písní by se nes’, jež jsem druhdy v chrámě s otcem zpíval: „Hospodin zná pláče tvého příval!“

Ztichl jsem a jako topol štíhlý, když jej hněvný obletuje mrak, v němž se blesky blízké smrti zlíhly, tiše v nebe noří vlhký zrak:

tak i já chtěl zírat ve svém želi v ústret smrti – svému spasiteli.