Král Zikmund jásá štěstím spit; v němž Roháč, duše Táborův, vzdor na odpor mu klad’. A k vůdci Ptáčkovi děl král:
„Co v hradě, bij a rub, buď dubí podrost vypleněn a zkácen bujný dub! Dub Roháč, zbojný Hronovec,
což věčně mám být štván? Ať visí!...“ „Pane, z Dubé Jan je korouhevní pán. Svár nový vzplane, šetři jej...“
„Nač mně se čeho bát? Jen zab ho, schytej jeho sběř a znič všech padesát! Leč ne, radš mi je pochytej,
ať žert má pražský lid, co v hradě, všecko napořád dám katu popravit. Než, že je Roháč strýcem tvým,
chci laskav jemu být, před národem však veškerým mě musí odprosit. A vyzradit mně musí též,
kdo tajně za ním jsou, sic pána s chlapy pověsit dám katem najednou. Tak! A teď, Ptáčku s Orságem,
již přiveďte je sem; snad budem nyní pokoj mít a poklid v spánku svém!“ Byl Roháč z hradu vyveden,
strýc Ptáček sám ho ved’, s ním Zelený i Výšek jat i Martin Prostředek. A bojovníků padesát
k nim připoutáno jest, vše šat má s rudým kalichem, vše zaťatou má pěst. „Kam?“ ptal se vzdorně z Dubé Jan,
„mě vést chceš a můj lid?“ „Kam král chce!“ Ptáček odvětil, „mír touží mít a klid. Chce najednou vás popravit;
leč tobě vyjde vstříc, když vykonáš, co poradím já pokrevní tvůj strýc. Tam čeká, pokoř se mu vděk,
vznes prosbu k němu, spěš; tvé druhy vezme mistr kat, ty smrti unikneš!“ „Mám tygrovi se pokořit?
mám k sani vznésti zrak?“ A Roháč okem zajiskřil jak bleskem bouřný mrak. „A bratříky mám opustit
a odprosit ho? Ej, mé matky jsi-li rodný brat, radš zrak mi vypíchej! Já s druhy družně obcoval
a družně kalich pil a družně s nimi modlil se a družně vrahy bil. Jsem s nimi jat i upoután,
tož s nimi chci též mřít, leč na tu sedmihlavou saň ni chvilku nechci zřít!“ „Slyš! Vzpamatuj se, strýče, viz,
král kráčí k tobě sám a ruku dává...“ „Sani té já ruky nepodám! Jeť špinavější rabů všech;
hnalť Zoula hladu hněv, an pouze míšky lidem bral, král drak však pil jim krev!“ „Nuž, nech si ruky,“ vece král,
„jen jedno se mnou sděl: kdo k činům na mne bojovným tě vzdorně naváděl?“ „Mě nutil k tomu Pán a Bůh
a srdce mé a duch a každá krůpěj krve mé a všechen citu vzruch! Pryč, pryč!“... A v hněvu plivl Jan,
král vztekem v tváři zbled’: „Tož šibenici za Prahou dám postavit ti hned! Dál, chutě, k Praze všechen voj,
a zbojce doprostřed!“ A spoutaného v řetězech kat Jana z Dubé ved’. A za Janem ved’ jeho lid,
vše skuto do želez; šli mužně, píseň nábožnou pěl Prostředek jim kněz. A do Prahy když přišli, hned
soud náhlý držel král: „Pros!“ kázal Janu, „čeká kat!“ Leč Roháč mlče stál. „Když neslyšíš, tak uvidíš!“
A Zikmund katu kýv’... Jan z Dubé zaškaredil tvář a králi ve tvář pliv’. A zvolal: „Věru, čekám smrt,
jen od tebe již v dál...“ „Ej, čekáš-li ji, posečkám!“ křik’ pomstou zlícen král. „Spěš, mistře, dej ho na skřipec,
by krotším rab se stal, a řádně natáhni mu hnát a řádně boky pal. Tam, na radnici Duba veď!
Co kážu, v ráz se staň – však zkrotne Roháč rohatý, sám dohlédnu si naň. Rád chvilku se s ním pobavím,
snad pomohu ti též, vždyť proměnit chtěl všecku zem svých lotrů na peleš!“ A v mučírně jsou Jan i král –
v žár topena je pec – a kladkami je vyzvednut Jan z Dubé na skřipec! A Zikmund volá: „Nu, teď mluv,
kdo s tebou v spolku byl, kdo střelivo a kusy dal a kdo ti záda kryl? Kdo víno tobě dovážel
a kouzlo pekla v něm, kdo tajnou chodbou sionskou na rabský chodil sněm? Kdy belzebub k vám přilétal
a zbraně s jedy kul, a kolik schytali jste žen...?“ A král si ruce mnul. Jan mlčel, rozlítil se král:
„Hej, víc buď natažen, víc o píď... tak! Co říkáš teď?...“ leč Roháč odpliv’ jen. A nemluví a nevzdychá,
nechť biřic pálí jej, a vždy, když odpověď chtěl král, vždy pliv’ mu v obličej. Chyt’ Zikmund smolnou pochodeň
a zžeh’ ji v jeden skok a mučenému rozlícen sám levý pálí bok. A zas a zas: „Nuž, vyzradíš,
chceš být-li ještě živ...?“ Leč mlčí Jan a nemluví, jen v obličej mu pliv’. Vztek zalomcoval Zikmundem:
„Tož, dál jen vzdorně trop; však změkneš!...“ Hoj, tu mučenec mu do smolnice kop’. A kopl zas — a žhavý kus
kles’ na královský šat – král v spánku vzdech’, leč neprocit’ v snů žhavých loktech jat. – A se skřipce – ó, jaký’ div! –
prost svazů Roháč stoup’ a mlčky krále za týl lap’ a v smíchu u výš shoup’. A k vědomí než přišel král,
zrak poule sem i tam, již na skřipec je natažen, by připálen byl sám, Vše vyměněno pojednou.
Co děje se to as? Chce volat, vytřeštěn je zrak, a v hrdle vázne hlas. Jan zžehá smolnou pochodeň
a volá: „Chutě již, sem, lide, ryšavou ať saň, než scípne, uvidíš!“ A do mučírny spěchá lid,
až těsno tady všem, šat režný zdoben na prsou je rudým kalichem. Týž šat má také mistr kat,
týž šat má také Jan, a každý nítí pochodeň o rudý pece plan. „Nuž, zžehnem draka,“ volá Jan,
„ty, mistře, již se kliď! Já s lidem natáhnu ho sám o dvojnásobnou píď. Pak podpálím ho od nohou,
jak od něho jsem zhlíd’, až k srdci vnikne plamen můj, pak bude v Čechách klid.“ I natáh’ skřipec – úpěl král –
i natáh’ krále zas a od palce ho podpálil, král ohněm vyšleh’ v ráz. Jak hrozná hořel pochodeň –
Jan smál se, smál se lid: „Jen hoř; hoř tělem, duší hoř, pak bude v Čechách klid.“ Vzkřik’ Zikmund – bděl, a lékař děl:
„Ká, pane, rve tě věc?“ „Ten oheň v noze mé, ten žár – hleď dole na palec!...“ A lékař nohu ohledal...
„Zlá, pane, zlá to zvěst – ta v palci bolest horoucí, žel, „pekel oheň“ jest. Dám úlevy...“ A když ji dal,
sláb v stonech usnul král; leč klidu přece nedoznal a jako v ohni spal. A z tůně časů minulých
do jemných lože plen zas svaly ramen příšerných stáh’ hrozný polyp: sen...
Cookies on Poetry Cove