Po českých nivách zdusaných král bloudí duchy klet, zrak podlitý je vytřeštěn, a v mozku mátoh slet.
Strach v hrubé kosmy vlasy zdvih’, a v jeho hruď i skráň hněv povražděných Husitův skryl hrůzy vzteklou saň.
I kluše polem v šerou noc jak uplašený kůň, s ním mstivých duchů nad hlavou jde nebes mračná tůň.
Kam vstoupí: v pole, sad i les – ó jaký hrozný zjev! – tam pod nohou mu zbodanou krev prýští se a krev.
Ať kročí na úpatí skal, ať kročí na pažit, vždy kroků jeho každý sled je krví pln a syt.
A Zikmund kleká, zírá kol, a ryčný jeho chvat prsť černou hrabe pochvatem na záplavu těch lat.
Však neukryl jich, rudnou přec, jak zjevily se dřív, a na polích i na nivách jich všude na podiv. –
I přebíhá – vždy stejný zjev, vždy stejná ňader tíž, stop rudých množství roste v div a kraj jich pln i říš.
Když rukou jednu zahrabal, hned patou druhou vryl, vše marno! stop těch příšerných své duši neukryl. –
Ó hrozná práce, hrozný kvap, sem tam ho smýká sen, vždy paží duchů obrovskou je rván a poháněn. –
V dál k Brodu kvapí ustrašen, s ním v mraku na sta hlav, jich hněv jej žene po polích, kde průhon na Sázav. –
Hle, od Chotouně zášerem kdo vstříc mu kráčí as? Kmet vážný s hlavou schýlenou, leč velký na úžas.
Šat řasný v půli opásán, čerň kápě halí tvář; má prostý sandál na nohou, však nad temenem zář. –
I hovoří: „Aj přicházíš? Nuž věru, dospěl čas, bys brázdu ďáblem oranou teď přeoral mi zas!
Tu brázdu, z které chrabrý lid svou svatou hájil věc, než na pláň lstivě vylákal jej Mikeš Krchlebec.
Ten lid jest ukryt v oblacích a dnes tě zahnal sem, bys místo ďábla pluhem mým táh’ brázdu úvozem.
Bys místo satanáše sám – ty, zbojník lidských práv – ta zašlá místa přeoral, kde hrdin zhynul dav.
Víš, že mu posud bojovat za pravdu věčnou seč, že s cepem sirotků co noc zde válčí panský meč.
A víš, že trupů na tisíc v tu brázdu Bořek svál, až po mrtvolách Leskovec příč napříč přebíhal. –
Ty, králi, božím povelem ji znovu zorat máš, však lstivější jsi nepřítel než onen satanáš.
Před jména tvého vyřknutím i děsná strne směs, jíž pyšný anděl knížetem, an s nebes výše kles’.
Nuž, bojovníci v oblacích již sneste žhavý pluh, jímž Sigmund, hrůzy výstřelek, vám hříšný splatí dluh!“
A z mraků ohnivý, hle, pluh se k zemi snáší již, šíř radlí dvakrát v rozsah jest a kroják muže výš.
Vpřed, s bičem z blesků spleteným a s žhavou otkou chlap, má místo rukou orlí dráp, a pařát místo tlap.
I strne král; vše marno jest, v sten zaměnil se křik, již k hřídeli ho upoutal msty hrozný poplužník.
Kol hrdla žhavá jařma tíž, a popruh s obou stran, vpřed veden světcem Prokopem, vzad pomsty ďáblem hnán.
Tak oře ...Hrozný jeho pluh vryl do štěrku se vpříč, dál nelze mu – a do beder jej žhavý mrská bič.
Král svíjí se a vzpírá hruď a zalamuje vaz, mrak duchů nad ním: „Tuž se, tuž a v jařmu dál se plaz!“
Jen svatý kmet když oprať stáh’, pluh o stopu šel dál, a na Prokopa prosebným zří okem hrozný král.
Však světec odvrací svou tvář: „Ty platíš jen svůj dluh; ne já, leč z prosby duchů těch dal zapřáhnout tě Bůh!
Slyš z mraků temný pomsty hlas: ,Jen dále, měj se v běh!‘...“ Král sténá. Prokop uzdou škub’, a ďábel bičem šleh’.
A zas jej brázdou zarostlou dál žene duchů dav – a z Chotouně již přeorán s půl úvoz na Čáslav.
Jak spousta mraků ohnivých se valí z brázdy jíl, leč pod krojadlem syčí krev, a Zikmund sklání týl.
Vzpial v zápřeží se jako tur, sten z prsou tisk’ se ven: „Jak dlouho musím orat tak?“ „Bůh sám ti určí den!“
Však zase ďábel bičem šleh’... Bděl Sigmund, děsně křik’: „Ó lékaři, jak bleskem, hleď, je utýrán můj dřík!
A jako jařmem stížen týl, jak v uzdě brada jest!“... „Vše znikne, pane, ztiš se jen a vezmi léčnou tresť!“
I požil král a v lože pad’; leč sotvy počal spát, hned v lebce noh snů příšerných zas hnízdo jal se tkát. –
Cookies on Poetry Cove