XXXIV.

Těmi bolestmi a těmi klamy vyschly žhavé slzy, usláb’ dech, naděj’ v ňádru skryta vyhasla mi, rozum zachvěl se mi v základech,

každá čiva chvěla se a mřela, a noc kolem duše mé se střela. Její brvy nasypaly jedu v pramen citů, jenž mi srdcem tek’,

a vlk vášně vkrad’ se ku posledu v stádce bílých jindy myšlének, rval a trhal, až v mé hlavě bědné, nezůstalo ovečky ni jedné.

Čelo moje zoufalostí zryté, potřel trpkým vzdorem sytý mrak; blíny srdce, posud nerozvité, jedem rozpínaly rudý zrak,

aniž by ho spánek víčkem klopil – celý svět se pro mne v křivdách topil. Světu lál jsem, reptal proti bohu, a mých prsou hněv a hlavy vzdor

v skalnou propast tlačil moji nohu a zas bušil pěstí v štíty hor, ba i v nebes klenby v děsném vření – a já v půlnoc volal: „Boha není!

Je-li bůh, proč nevinného trestá? a proč se silou jen pobratřen? či je pro chudáka žitím cesta proto, aby loupen byl a třen? –

Je-li, nechať mluví! nač ty zmlky – žije člověk pro káň jen a vlky? Dravci páni! – budu žíti s dravci: loupit bude, vraždit moje páž,

vezmu příklad sobě na krkavci – ó já vím, pak – pak mne zachováš; několik těch nuzných v bídném koutku připravíš mně vždycky za pochoutku!“

Jako chlapec, jehož ruka slabá v skálu z luku vrže loučný šíp, vypouštěla duše moje chabá v nebe hněv svůj; mohlo být tak líp?

Šíp i hněv, vše jako prach se tříští, tětivou kde nitka na lučišti. Tak i já se rouhal; v ustrnutí na ta děsná slova vzpomínám,

vlas mi vstává v ňader tajném vzdmutí, ku pokání krátký čas že mám; a nechť, kde chce, mysl má teď prodlí, v práci, v spánku, vždy a vždy se modlí...