Od milých jsem přišel
z daleké dáli,
stanul jsem na výšině
před domovem;
zahleděl jsem se
k osamělému domku,
byl bez té, již měl jsem rád
nevýslovně; –
po ní jsem v dálce vaď,
má dceruška –
Kráčím zvolna blíž,
mimo nebeský rybník,
hledím do něho –
Jak jsem zbleď.
Jak jsem se zjinačil
od doby svého růžového blaha.
Zvadl jsem,
ale srdce mé bylo tišší,
strnulo po překonané bouři.
Viz domov, z něho se klidně kouří.
Vítej, míre!