XXXIII.

Děsná hrůza srdce sevřela mi, a přec nechtěl s těch jsem jíti míst; vše mě strašilo zde pod skalami, každé stéblo slámy, každý list,

každý útes hor, jak tygr krutý zdál se být v mé srdce zakousnutý. Prchám z koby, v kobu zpět se vracím, líbám hocha, tisknu, prchám zas:

Ó kéž žalem radě’ zakrvácím, bych těch bolestí svých hodokvas necítil dél v srdci svém a hlavě v stálých utrpení pusté vřavě.

Pobíhal jsem kolem po krajině, v chaty bloudil jen, když nutil hlad, ukrýval se v houštích, v noci klíně, pozorně jsem ucho k cestě klad’,

aby slyšela mé duše tíha, jestliže ji ruka pomsty stihá. Zase jsem se vracel v úkryt sluje, kde mi hošek drahý zvolna tlel,

abych zřel, jak bouř mu hlavu ruje, všeho prost bych ustavičně mřel, bych ho líbal, bych s ním pohovořil a zas znova svoje srdce mořil.

Mám ho pohřbít, zahrabat ho v půdu, abych nikdy nespatřil ho víc? abych nezlíbal ten úběl údu? bych mu slova nemoh’ více říc’?

Ne, já nebudu z těch lidských rabů, já miláčka svého nezahrabu! Vždyť se líčka posud nezměnila, v která kadeř v zlatých prstencích

jako horská bystřina se lila, rtíkem posud dětský hraje smích; z čela bílý paprsek se zvedá – snad že hvězdu, s níž byl spadl, hledá.

Pohřbít? nikdy! vždyť ta horská zima, moje družka z dávných mládí dob, mile křídloma ho skryje svýma, lepší, vzdušný vyklene mu hrob

uprostřed té staré hradní sluje, v němž se srdce na prach nesesuje. Její bílá, milosrdná ruka neporuší milých tváří těch,

v jejichž středu posud růže puká, ani usmívání na ústech – ona ušetří tu drahou hlavu, by nebyla změnám za potravu.

Tak se stalo. Nebylo-liž lhaní, když jsem slýchal zima s tmou, toť smrt? mrazů první zádech s horských strání celý lidský názor v smíchu zvrt;

pro hošíkův spánek byla žitím a pro vřesné stonky skvostným kvítím. – Tak jsem sám se těšil, tak se klamal, tak jsem ohlušoval vešken bol;

vždyť ten rozum můj se zvolna lámal, jako bez poupěte svadlý stvol, když ho těžký pramen deště zrosí, aneb ostří chladných vánků skosí.