Šel jsem na výzvědy... Divné řeči! byla pravda to či pouhá zvěst? četař vyvázl prý z nebezpečí, od dráhy však zhola puštěn jest
pro surové s lidem nakládání; po druhém však úřad prý se shání. Pobouřil prý dělnický lid celý, nyní však že horší páše pych,
jak se myslí. „Vraždí v cestách,“ děli, „loupí, kde co může po domích; proto pánům opatrnost káže sesiliti po hranicích stráže!
Dobrého si našel tovaryše, puštěný prý četař je to sám, který pro lup uchystal mu skrýše; leč tak bedliv jest, že každý klam
pozděj’ teprv, když už platno není, dojde hraničníky objevení. Volno strážím vraha stíhat zbraní, volno protknouti mu černou plec;
kdo ho zabije, neb kdo ho zraní, před zákonem nevinen buď přec, jen když české hory lidem k díku prosty budou obou loupežníků!“
Věčný bože, tak že jsem se zvinil? ne, ba ne! Mne pojal hněv i strach, stál jsem, jak by do skály mne vklínil – Což mám býti jako onen vrah,
který ženu zavraždil mi, běda! a jen v loupeži své štěstí hledá? Ne! a nazpět spěchám do sklepení: vyčkám ještě den! ne, prchnu hned!
hoškův dech jest sotva k potušení, sáhnu na nožky: jsou jako led! sáhnu na srdéčko: stojí – stojí! – a můj výkřik rozléhal se chvojí.
Nedbal jsem víc, zda mne někdo slyší, kdo by hledal vraha plachých stop, lhostejno mi; zde v té horské skrýši vedle synka toužil jsem mít hrob,
žaloval jsem, plakal pro své děcko, jímž jsem v živobytí ztratil všecko. Nevěřil jsem přece; v trpkém žele hůř než šílený jsem sobě ved’;
u mrtvoly bděl jsem noci celé, hejčkal jsem ji, hlavičku jí zved’, celoval ji, hladil, tisknul, líbal, a zas v pláči do mechu se shýbal.
Či jen snil, že navrátil se v taji v bohatější chýžky bílý krov? že s ním soudruhové v kole hrají? že jej chová máť, a místo slov
ze rtů samé polibky se řinou, a že k sobě srdce dvě se vinou? Třel jsem ručky, dýchal k outlé hrudi: „Viď, že nejsi mrtev, synku, viď?
tvoje srdéčko se záhy zbudí, aj, vždyť vytáh’ jsi se s dobrou píď; ne, ó ne, ty vyrůstáš mi skrytě, vždyť se usmíváš, mé zlaté dítě!“
A zas chopil jsem se jeho ruky, líbal jsem ho, raménkem mu třás’, volal, prosil dojemnými zvuky: „Procitni! nechť v jiný světa pás
hoře mé tě třeba nésti musí, jen se probuď, chlapečku můj rusý!“ Tak jsem křísil třesoucí se rukou, za ňadérka dýchal, líčka hřál,
marně – on mou řečí sladkozvukou a já očkem jeho neokřál; jenom žal, jak vyrůstal by z půdy, lámal srdce železnými údy.
Marno všecko – nezbudil se více, nepohnul ho stesk můj ani sten, svadlý byl ten vlásek jeho kštice, očkem jeho nesvítal mi den,
ve který jsem doufal dlouhá léta, po všem bylo veta – po všem veta!
Cookies on Poetry Cove