Když mi zemdlen tiše odpočíval, před vchod skrýše zamyšlen jsem sed’, v temno lesů nebo v luh se díval, tažných ptáků pozoroval sled
a sám sebe tázal jsem se v trudu: Kam potáhnu já? co jsem? co budu? Co jsem byl, to zapomněl jsem želem; pomsta prchla, teď mnou vládl strach,
chtěl jsem vraha stíhat smělým čelem... stíhat já – já, sám stíhaný vrah! Ach, mé dítě s duší svojí jemnou proto mřít a trpět musí se mnou!
Kam je dát? vždyť beze mne žít nechce! Mám mu prchnout, zanechav je kdes, aby k žebráčkovi přišla lehce jakás sama žebrající ves?
Mám dát soudu ruce svoje rudé? Však kam synka? co – co z něho bude? A tak myslím, tak přemítám stále, vnitř však vadnu jako starý peň
v ustavičném myšlení a žale, pohlížeje ranou na jeseň, která v mlhách na skaliny sedá, zakuklená, shrbená a šedá.
Zřel jsem, kterak do těch hvozdných stínů z dáli močálem se počla bříst, a do kyprých větví baldachýnu šedivé své niti zvolna příst,
aby v jejich chvějící se síťku chytla slunko, až zaletí v snítku. Listí žloutlo, větrové se rvali, javor skláněl bohatou svou skráň;
a než pršky slunka napadaly na lupene jeho velkou dlaň – již mu odmírajíc ruka klesla, a vichřice listí dále nesla.
V černou kadeř jedlí padlo jíní, pavučiny ovíjely mech, v Šumavičky smaragdové síni ztichlo všecko: drozdi v parostech,
žluny v habru, v hlohu pěnkavice, jenom vran vždy přibývalo více. Buk své rámě, jako při modlení velkněz lidí, vzpínal do nebes,
a kol kolem – ó jak smutno k zření – celý jeho podrost, mladý les, a kol nich, vždy dále v lesní šero listuprostých ramen tisícero.
Co zde počnu? zima juž se žene; prchnu dál, jak zdráv mi bude hoch, a můj čin se trochu zapomene; ó kéž bych si míru dobyt moh’
třebas za mořem kdes v světě jiném se svou druhou duší, se svým synem! Nelze bylo! Hošek neokříval: nepil, nejed’, ustavičně bled:
„Píchá mě,“ děl a v mou tvář se díval, že bych býval žalem umřel hned; já však po zlatém ho hladě vlase těšil jsem: „Vždyť dobře bude zase!“
A když za poledne na výsluní na sedátko z mechu jsem ho nes’, říkával: „Ach, jakou milou vůní dýše hvozd, jak pěkně vůkol dnes!
V málo dnech juž dost mi bude síly, a pak domů, viď, tatínku milý?“ Svědčil jsem mu; on však pokašlával, častou žízní v hrdélku mi prah’,
těžce dýchal, nepokojně spával, trhal sebou, sténal – mne jal strach. Buď jak buď, chci pryč, bych to své kvítí lepší péčí mohl osvěžiti.
Prchnu v noci zase, až mi usne, jinam, na vzdálený dřevorub, sic mi zhyne v sluji této dusné; nechť by třebas kat mi hlavu srub’,
půjdu brzy, zítra snad – dnes v noci. Ženo má, ó přijď nám ku pomoci! Avšak stihnou-li nás, kdož nás stráží? Kde zahynu já, kde hošek as?
Aj, zda nemám ještě pušku v paži? Ubráním se! Však kam s dítkem zas? Jít mu nelze, sotva nožky staví, půjde-li, jen dříve smrt je zdáví!
Cookies on Poetry Cove