U Sudoměře,
bloudím po břehu Otavy
mezi starými sejpy
dávnověkých ryží.
V prohlubních pastvišť
kalné močály,
severák ryje mi tváře,
bere mi klobouk,
metá mi vlasy
do čela.
Vesnice, vetché chalupy,
k severu kamenný zahrady plot;
kamenná husitská hradba.
Teskno a smutno vůkol,
stmívá se,
nikde světlo...
Z dálky vyje pes –
zase ticho.
Nikde života,
jen sever pláče;
vhání mi do třesoucího se srdce
úzkost a stesk,
stejno v něm jako mezi sejpy
u Sudoměře.