Slunce vodu váží,
ve květech umdlévá svěžest;
únava na vše se klade,
vedro vše praží.
Hle, bílý motýl vzlet z trávy
za ním hned druhý se vznesl,
oba se skrývají, oba se baví;
v bílý květ čemerky černé,
pod sněti zkvetlého dřínu,
sdružení neslo je věrné
k radosti jarnímu vínu,
v milosti říš,
hned výš, hned níž,
kdes v květu našli si skrýš.
Ten den jsem nezřel je již!