Jdou z pouti domů
poutníci zpití.
Jdou mimo chatu,
sváří se, hlučí.
Do hluku a sváru trubka zvučí;
k rychlému vybízí chvatu;
k vesnici spěchají čile,
nohy jsou těžké a hlavy zpilé.
Na prahu chaty dítě sedí,
velkýma očima na průvod hledí,
tváře jak růže mu kvetou.
A jak ti lidé nohama pletou,
jak se houf kloní a kácí,
cení své zoubky
a směje se z duše hloubky:
„Neumějí chodit, ubožáci!
Já umím!“