XXX.

Svítalo. Já posud neznal kraje; umdlen, zchvácen, chvilku sedl jsem rozbrázděné rokle u pokraje pod obrovským skalním útesem;

rozhlížím se zas a v náhlém vzchopu polohlasem zkřiknu: „Máme stopu.“ Průsekem jsem spatřil známou vísku, za ní výše statný horský les:

tam má skrýše! Rychle k rubanisku, drahný cesty kus jsme ušli dnes! a juž líbám hocha: „Teď se vzmuži, jsme tam hned!“ a zas se noha tuží.

Běžím, letím na ty troje hráze, jež prý Velký Prokop stavěl kdys, aby pokořiti mohl snáze onen cizí, vraždychtivý hmyz,

který do Čech soutěskou se hrnul v hrozné síle, tak že vesmír ztrnul. Letím, míjím myslivárnu starou, zvolna kráčím skrze hustou mláz,

blíže oblé věže onou sparou do tajemné skrýše vcházím zas, a hned lůžko z kamení a mechu hoškovi a sobě robím v spěchu.

Když tak odpočíval pěkně v měkku a já pozoroval, že by spal, pospíšil jsem, bych na místě léku kousek chleba ve vsi vyžebral –

obvázal jsem hlavu k nepoznání a zraněnou nohou šel jsem k stráni. Dosáhl jsem všeho v krátké době; a zas jsem se nazpět lesem kmit’,

bázliv, zdali chlapeček můj v kobě k strachu beze mne snad neprocit’, hledaje mne v naříkavém pláči – a juž vcházím šťastně k svému spáči.

Pozděj’ ovšem v jakéms takéms míru čekal na mne vezdy trpěliv, když jsem nutnou stravu hledal v šíru; jenom někdy tak byl sláb a tkliv,

že když jsem se láskou k němu shýbal, tisíceré slzičky jsem líbal. Přinesl jsem také různých léků, a že kobu ovládal už chlad,

suché drobné dříví ze průseku před sklípkem jsem k ohřívání klad’, a pek’ srnce, jejž jsem stihl ranou pro dušičku svoji milovanou.

A což jsem mu vypravoval všecko, jenom aby chuďas zapomněl – bajky, jež jsem slýchal jako děcko, náhle všecky v paměti jsem měl;

protož rozhrnul jsem srdce svoje denně Jeníčkovi do úkoje. Také drobné žerty pro usmání vypravoval jsem mu ukryt v kout,

děsnou bolestí však uvnitř skrání myslil jsem, že musím zahynout; přemoh’ jsem se, všecko vypravoval a tu hlavku na ňádru jsem choval.

„Věz, Jeníku,“ děl jsem; „zde v té věži zazděno je tré překrásných děv, ty si velikánský poklad střeží, ve dne v noci u nich žert a zpěv;

tam, kde hodný jun, tam rády vchází s dukáty, jež do klínu mu hází. Tobě jistě také něco dají hodné dcerky Ježka z Velhartic;

jen až žluté lístky napadají k malým nožkám tvým, tu nemluv nic, skrej je do kapsičky, u tvých šatů, doma ti je změní do dukátů.

Ano, ano!“ - Hošek usmíval se, a jak divný, smutný byl ten smích! „Kde ta věž, zde vedle?“ ruče ptal se, a hned žlutý lístek s buku zdvih’,

jejž sem vánek zanesl byl z mlází: „Hle, tatíčku, peníz! Snad už hází! Za to doma vystavíme chatu, zakoupíme velký pole lán,

obleknem se do svátečních šatů, ty jak velký, já jak malý pán; na chudých však přec se neprohřeším –“ a v své ručky, tleskal: „Jak se těším!“

Neptejte se, jak mně při tom bylo; ústy ovšem také jsem se smál, ale srdce proudem slzy lilo, na prsou mi hrozný čin můj stál,

šeptaje: „Nač dítě kojíš blahem? vždyť jsi zabil člověka – jsi vrahem!“ Zachvěl jsem se; ulehl jsem k dítku, dýchal v ručky, kolem krčku vzal,

a jak vánek hlavu drobných kvítků, tak jsem drahou duši uspával, přikrýval ji těla svého šatem a své lásky purpurem i zlatem.