Poslední domek ve vsi u dolu
všechen polit je sluncem.
Na prahu stařenka sedí
polo slepá,
plete po paměti
punčošky
dítěti ovdovělého syna,
horníka.
Je sobota,
stařenka ho čeká:
Nepřichází,
kde mešká dnes tak dlouho?
Stařenka se zamyslila
do mladých let,
klímá.
Vzdáli hlasy,
ona se budí,
kdos přichází blíž.
Kdo jest?
Ubohá babičko!
Neseme syna,
zahynul v dole
pod vrstvou uhlí,
jež naň spadlo.
Vykřikla:
Bože můj, bože,
náš živitel pryč!
Jak vyžije dítě,
jak bude dál,
běda!
Což na mně?
Mohu jít!
Ale dítě, ubohé dítě,
kdo je opatří,
kam se poděje,
co z něho bude?
S pláčem provází horníky,
do světničky
nesou mrtvolu.
Dítě vyjeveně hledí na ni,
poznává otce,
vidí, že babička
naříká,
a úzkostně volá:
Pst, baba, pst,
tata dadá,
pst!
a směje se;
ubohé dítě!