Všude jsem tě hledal,
miliony mil jsem za tebou spěl,
od hvězdy k hvězdě jsem bloudil,
nikde jsi nebyla.
Konečně spatřil jsem tě
daleko za zlatým sluncem
na jasné bílé hvězdě.
S družinou seděla jsi
malinkých andělů,
něžných a krásných.
Dlouho nemohl jsem tě
od nich rozeznat;
byli jste stejně krásní,
veselí, plni radostí;
hráli jste si s bílými beránky
blaženi, šťastni.
Chtěl jsem k tobě;
nesměl jsem.
„Lidko, Lidunko!“
Neslyšela jsi, neohlédla se,
jenom jsi se usmála
jako ve snu,
objala jsi svého druha.
Buď šťastno, mé dítě.
S Bohem!
V pláči usedavém
stanul jsem na zemi.
Brzo přijdu zase.
Na vždy!