Až k Praze přileh’ Zikmund král – ký neslýchaný ruch – a ze všech úhlů světa s ním táh’ lačný dobrodruh.
Sběř z různých krajů německých, lid z Francie i Vlach; jich vůdcem žlutolící hlad, jich praporníkem strach.
Jak kobylky a žravý hmyz vše shluklo se tu v spěch, od poběhlíků uherských, až k zpupným pánům Čech.
Jsou křižáci; jich vzdor a hněv se k českým luhům vlek’, by národ utkán zaúpěl jak v hnízdě skřivánek. –
Jde Zikmund ve snu táborem, by válečnou zřel moc, a při tokajském s družinou jak druhdy prožil noc.
Rad k míru nechce slyšet král, chce válce, vášní hnán; shléd’ kříže bezpočetný lid a v královský jde stan.
Však nelze; žebrák kostlivec před stanu vchod si sed’ a nad ohníkem ruce hřál, leč oči nepozved’.
Viz, plece houní kryto jest, hruď režným čechelem, vous rozcuchán, leb nekryta a ruka drolí zem.
Čas občas sukovatý kyj ve svalnou zaťal pěst a vážně hlavou zakýval k zdem obklíčených měst.
I stojí Zikmund udiven: „Ký podivín? Hej, slyš, kdo jsi, co chceš?...“ Muž hlavu zved’ a děl: „Vše záhy zvíš!“
„Jsi vyzvědač, vstaň!...“ – ,Ne!...‘ – „Že ne? Nuž pěknou doznáš věc, dřív, nežli zhyneš oprátkou, dám si tě na skřipec!“
,Pak budu větším!‘ – „Aj, ký chlap! Tak králi v tváře díš?...“ – ,Ty králem? Jakým?‘ – „Českým!“ ,Aj, jsi korunován již?‘
„Dost, smělče, dost! Ten ohník tvůj nám stačí právě as, by hranici ti rozdmychal a sklonil vzdorný vaz.“
,To utuží mě!...‘ – Žasne král a z oči srší zlost, i tasí meč, leč kyják svůj též v smíchu zvedá host.
A zvolna vstává. – „Co zde chceš?“ dí král, „tak bídný tvor, proč přišel jsi v můj tábor, mluv?...“ ,Bych křižácký zřel mor!‘
„Aj, vyzvědačem jsi? Nuž patř, jak potírá mě strach před hnízdem lotrů husitských! Vše smetu v troud a prach!
Mých vojsk je sborů padesát – sbor do tří tisíc – věz, sta vozů mám, sta houfnic mám a kopí hustý les!
Vše hrdinou, kam okem zříš, toť dálných říší květ, jímž vínek zpupné Prahy kol jal jsem se uvíjet!
Tu Bedřich leží, Durinčan, tam Sasík rozbil stan a s ním potrojný Bavoran: rek Vilém, Jindřich, Jan!
Dál z Míšně Vilém s Bedřichem a slezských knížat pět, i z Aquileje velekněz – jen chtít a zbořím svět!
Svět veškeren, ne Čechy jen, ten černý pekla vřed, jenž na Evropy sličnou hruď pln jedu sobě sed’!
Jdi, pospěš, zvěstuj, co jsi zřel!“ a již ho nohou tep’, leč jako rys, když postřelen, v ráz žebrák hlavu zved’.
A hromem burácí mu hlas, a bleskem plane zrak: ,Aj, vetřelče, co mně jsi dal, to splatím rovněž tak.
A pravím ti: Měj světy kol, přec povalím tě, věz, mým dechem bude porážen tvých kupných sborů les!
Jen poznej činy vůdců svých... V led vystydne ti krev, až zahledíš se v ohník můj, v němž vyjdou tobě v jev!‘
A nad ohníkem po třikrát svým kyjem zatočil, a rudě vzňal se plamen, plál a výš si poskočil.
Zří v oheň král; v něm v modlitbách dlí spoután mladý kněz, s ním čtyři dítky jsou a kmet, an od ran k zemi skles’.
Hle, kalich zlatý nad hlavou se leskne zbožných těch, jím všechen tábor osvětlen, jak stál by v plamenech.
I strne král a žasne král: „Kdo kališník je ten?“ – ,Kněz Václav z Arnoštovic, kdys tvou luzou upálen!‘
„Již vím! Ty spálil u Votic pan Albrecht, zeť můj, rek! On ví, že horší otců jest vždy český parobek!
Mým tužbám pouze vyšel vstříc, já stejně konal bych!...“ V tom hněviv žebrák nad ohněm zas třikrát kyjem mih’.
Znik’ první přízrak, druhý vstal, král zírá v ohně střed, kouř rozdělil se; jisker tlum zas u přízrak se zved’.
,Nuž, viz!‘ dí muž... Žár vyskočil a zlatem v mraky šleh’: kmet chlapy vláčen, bičován, se zjevil v plamenech.
Skrz dlaně řetěz protažen, na šíji provaz dán – tak za úšklebků divokých je katy spalován.
„Toť Nákvasa, jejž Racek chyt’, až kat mu proklál hruď!...“ „Ej, Bavorák je statný chlap, tož vždy mi vítán buď!“
A na to muž: „Ó, skvrno Čech, ty králem chceš se zvát? Měj loupežníků plný svět, sám proti nim chci stát!
Sám, bez druhův a jistě přec v zdar rozřeším náš spor: k svým nohám tebe povalím jak vichor smeť!... Jsem vzdor!
Ten vzdor, jenž zbraně odporem a tlakem vzrůstá výš, hněv vojsk tvých dechem zaplaším, to záhy uvidíš!
V těch polích tebe roztepou: strach, pomsta, třas a běs, že bude tábor neschůden, jak po bouři je les.
Tvou slávu odvanu i čest, a pověst dnů tvých všech jen kalem bude páchnoucím na ďáblů kopytech!
A rvát tě budu napořád, já Čechů věrný brat, a kyjem hrůzy zpět tě hnát od míru zlatých vrat!...“
I roste zjev a roste zas, nad Krkonošů svah: hruď z žuly, brvy z mraků jsou, kam pohlédne, tam strach!
A zase hlasem jako hrom dí králi: „Nuže, viz, jak rozpráší se vůlí mou tvůj v chomáč shluklý hmyz!“
A třikrát kyjem zatočil, kde v chmurách Sever stál, – a hněvný Buřan rozkacen vojsk dálný tábor svál.
Vše: vozy, praky, hrubá zbraň, jak smeť jsou jen a prach: zde hnědý kus, tam bílý kůň a černý z říše vrah.
A znova vzduchem sviští kyj, a jako těžký mrak, v němž místo sutek skryta sběř, v dál pádí Bavorák.
A prchá všecko v ráz, i král, leč za ním obrův hled blesk v hruď mu vrhá za bleskem, král křik’ a v loži sed’.
„Co žádá si tvůj Majestát?“ „Dej tokajské, bych pil; šel k číši jsem, leč bránil sen, bdě, rád bych okusil!“
I nalil číšník v zlatou číš, král horkým vypil rtem – a nový sen mu v lebku zas hrůz bušil palcátem. –
Cookies on Poetry Cove