Truchlivý podzimní den,
do lesa spěchám, hledám léky,
z porostu těkám do paseky,
z paseky do porostu a ven.
Kráčím mezi kleny;
přede mnou kráčí stesk můj, zdlouha,
jako havran postřelený
křídla plouhá
a žalostně křehce,
leč vzletnout a prchnout nechce.
Náhle však křik’ a hlavu schlíp’,
hruď jeho protkal zlatý šíp
slunce, jež vzešlo na oblohu.
Pryč spěchám, co mohu:
„Zhyň, dravče; v slunci mi líp:
v slunci se radost zmáhá!“
Stesk dál svou peruť tahá,
až v temnu, Bohu dík,
ztratil se, znik’,
vesel jsem vzkřik’!