XXVII.

Přišla chvíle; byl jsem u výplaty, děkoval jsem druhům, kloním líc a jdu dál, když právě hoch můj zlatý po násypu vzhůru jde mi vstříc,

aniž v prostém srdéčku svém tuší, že to pracné dílo nožkou ruší. Volám naň, vše marno! úsměv v tváři, že mne dnes tak záhy překvapil,

netušeným štěstím na mne září – však než jsem ho v náruči své skryl, před nohy mi padá s děsným pláčem, v líc i hlavu šlehán karabáčem.

Hoch mi zúpěl; v tom jej ruka hrubá, jako kámen, který v hnízdo pad’ a malého ptáčka život rubá, udeřila v levou stranu zad;

chlapec zkřik’ a v písek mojí stopy mdloba zlatou hlavičku mu klopí. Jako krahuj rozlícený želem zapomíná na nestejný boj,

když mu jestřáb v zobu zkrvavělém drahé pískle nese v temnou chvoj, tak i já – v ráz jako tygří tlapa psala páž má pomstu v tváře chlapa.

Třel jsem ho; ba zapomenuv syna hůř než blesk jsem na mrskače trh’ a juž Prušák, poběsilá psina, jako balvan s hráze v důl se svrh’,

tak že dole sotva pohnul oudem, a krev z hrdla lila se mu proudem. Však mi tenkrát pomáhala taky zášť k té železnici ze všech sil,

a pak to, že cizák všelijaký v Čechách rychle bohatnul a tyl, krev nám ssaje upíříma rtoma, vyzvídá a zbraň pak kuje doma.

Hledím naň, tak obtěžkán jsa hříchem, jako v bouři kapraď jsem se chvěl; kolem pokřik pomíšený smíchem: jedni „Zle!“ dí, druzí: „Dobře měl!

dobře na chlapa je nadutého; co se stalo, sám je vinen všeho! Trestat ano, to z nás každý činí, ne však týrat, jako vzteklý pes,

mrzákem-li dítě bude nyní, kdo mu nahradí co, která ves přijme je tak zhola do výživy? Toť aby šlo žebrat svoje skývy!“

Bouřili se, já je krotil slovy: „Nechte všeho, v krvi leží muž, kvapně tam!“ Sám letím k synáčkovi – starou ženou ošetřen jest už,

ale bled a chor – já v ráz ho lapil a jak šílen k hajnému jsem kvapil. Lidé do kola se vyhýbali, k zastávce se nikdo nepozved’:

„Chytněte ho!“ zaznívalo z dálky; „Prchej!“ znělo zblízka, „utec hned – nechoď k hajnému, leč v dobrá místa, sic tě v žalář vezmou dozajista!“

Běžím tedy, srdce v žebra tluče; o sebe jsem věru málo dbal, zanevřel jsem na život pln žluče, o synka však třás’ jsem se a bál,

ani nevím, živého-li nesu, po výmolu střelmo prchám k lesu. Jako sokol postřelený v boku, dal jsem synka ve přítelův krov’

s těžkou slzou v nepokojném oku, řekl jsem jen málo díku slov; vzal jsem brokovnici, brašnu k tomu, a juž utíkal jsem do polomu.

Však, ó běda, hoch můj plný žalu vyběh’ z chatky, jenže nožky vlek’, volal za mnou, slézal ostrou skálu, prosil, štkál, zved’ ručky, na zem klek’:

„Tatíčku můj, proč mi utíkáte, což tak pramálo mne v lásce máte? Neprchejte, bolesti se množí, čelo pálí, z nožek prýští krev,

kámen’ řeže, hlavu škube hloží, do rukou mne bijou větve dřev, stezkou porvány jsou malé paty – s vámi chci, ó tatíčku můj zlatý!“

Myslil jsem, že ouzkostí snad zhynu, marně prosím: vrať se! on vždy výš, bleskem letím zpátky – a juž vinu na svá ňádra drahou chlapce tíž,

jehož oko, slzy ještě v řase, po dešti jak louka usmívá se. Co a jak se dále s námi stane, na to nemyslil jsem, když jsem prch’,

jestli krůpěj vláhy ještě skane v pohár žití, jejž mi osud zvrh’, či do něho bída žluči chystá, aby srdce puklo dozajista.

Zapomněl jsem prvé nebezpečí – vždyť jsem si svůj poklad v rukou nes’; příroda a čas ho zase zléčí, chléb snad taky vyhledám si kdes,

třebas někde v kraji, když ne tady – poctivec, tenť vyživí se všady! Ubíhal jsem, jako jelen štvaný úzkostlivě kvapí na ručej,

aby schladil žár horoucí rány, než ho stihne lovců divý rej; a když ňádra větru chladem mřela, strachem o dítě zas zahořela.

Ani nevím, kam mne oči nesly; prchám po cestách jen neschůdných, a když mdlobou nohy moje klesly, strach o život hošíkův mne zdvih’;

brzy na týn kvapím, brzy s týnu, abych dorazit moh’ k Herrenštýnu.