V mládí,
když krev v srdci ohnivě zpívá.
V cestu mi vyběhla klisna divá,
vztek se jí v očích kmitl;
já tenkrát silen byl,
za hřívu jsem ji chytl,
v široké bil jsem ji plece,
až zkrotla přece.
A povolnější pak,
vnesla mne někdy do oblak,
prolétala se mnou mnohý mrak.
Ohnivé měla tenkrát peruti,
však já se bál
dát se jí nésti dál;
mně jízda divá bývala po chuti.
Klisna zkrotla pak brzy. –
Teď mne ta její krotkost mrzí. –
Těkala ledabyle tam a sem
a jednoho rána,
zcela zcivilisována,
bzučivým byla komárem,
jenž nyní po kraji těká,
ale nikoho už nepoleká
a ztuční-li, kůži svléká.