XXVI.

Nevíte, jak odvahu to dusí, kterak centy vězí uvnitř pat, když se ústa doprošovat musí houska chleba u svých někdy vrat,

žalobnými slovy u těch lidí, kterých duše naše nenávidí! Tak i mně; jen hošíkovi k vůli zapřel jsem se, odložil svou zášť

k dílu, dělícímu kraj náš v půli a svět v žebráky a pány zvlášť; měl jsem práci, ač mi děli sice: „Dobrá je vám nyní železnice!“

Věčný bože! dobrá – což mou vinou? Proč jste vzali pole? proč váš druh ukrad’ všecko, pro co slzy plynou, pro co žal mne svírá v žhavý kruh?

byl by někdo odnes’ prsť mých polí? Vámi žebrák o suché jsem holi! Avšak dost! Co dřív mé blaho vzalo, mělo aspoň výživu mi dát;

šel jsem tedy – žel, že tak se stalo – vytyčené hráze budovat, rukou tuhou při chatrném platu, na své někdy pole a svou chatu.

Hrozná práce, srdce při ní stydlo, ale já se nutil, zapřel přec; kdož to věděl, že jsem pro své bydlo slzy ronil, k zemi schýliv plec,

a špičákem proto v půdu bušil, by mých vzdechů nikdo nepotušil? Lidé kolem byli živá nouze, drobné jejich děti prostý hlad,

nežili, leč živořili pouze, horským vzduchem byli živi snad – nevím věru, když jsem ty však viděl, hned jsem za své žehrání se styděl.

Byli také mnozí z polovice jenom lidmi, jinak nahá sběř, různé vášně strhaly jim líce; buď že lůžkem byl jim v stráni keř,

nebo na baráku; vše co měli za den v kapse, v noci propíjeli. Škoda, věčná škoda toho lidu, že tak vlastní vinou bědně pust

dobrovolně družkou zvolil bídu, by mu lehkovážnost z lačných úst smělou rukou suché skývy brala a jed za potravu podávala.

Ztýrán, chor, ač u kořene zdravý, dřív než zrůsti mohl, zakrsal; dobré myšlénky mu prchly z hlavy, a tuk jeho kostí neduh ssál,

který zámky jedněch znaky zdobí a z těch druhých nevolníky robí. Za kus chleba k hrdinství ho koupí; za otravy skrovný pohárek

do šlepějí rudé pomsty vstoupí, aby z něho křivdou povstal rek, nebo lačným zaklektáním vzteku zdrtil díla staletí a věků!

S touto směsí také já se sdružil, pracoval jsem tiše, sám a sám; kleslé srdce pomyslem jsem zmužil, že tak aspoň synka vychovám,

který večer na půl cesty s chutí vstříc si letěl pro své obejmutí. – Částku trati, kde jsme pracovali, na svou pěst si najal četař, chlap,

jejž dělníci Prušákem jen zvali; běda tomu, koho v drápy lap’: toho nepustil víc jen tak zhola, pokud nevysvlek’ jej aspoň z pola.

Krátký, zavalitý, sivých očí – podrážděných zmijí v ohni brv – vlas jak len, když delší čas se močí, vous jak mech, jenž s větví chorých drv

rozcuchaně přímo dolů visí – pruským vojákem prý býval kdysi. Měl svůj barák; kdo byl v jeho díle, celý týden moh’ zde na dluh žít,

v jakékoli nouzi nahodilé dobrý člověk ten mu chleba skyt – v sobotu však za to o výplatě musil s prázdnem, ne-li s dluhem, k chatě.

Dělníky měl pojištěné tedy, pro dluhy se nikdo nesměl hnout; chtěl-li přec, tu z města naposledy přišel četník, a pak v kruhu pout

musil za mizerný kousek chleba odpracovat vše, co bylo třeba. Znal jsem to, leč zůstal v směsi této – vždyť jsem mohl aspoň s hoškem být;

domlouval jsem: „Bratří, okuste to místo v krčmě se mnou pohár pít tam v tom zdroji, který ovit květem – štěstí budete pít bledým retem.“

Tak jsem mluvil; smáli se mi zprva. „Buďsi,“ děl jsem, „vím, že přijde den, že ten výsměch dále nepotrvá, až se ke mně přidá ten a ten –

a kdo hlouběj’ klesli v nebezpečí, těm už není příkladů ni řečí. Vyčítáte četařovi věci, jimiž vlastně vinen každý sám;

sáhněte jen opravdově k pleci; jdete k němu: Dej nám! On dí: Dám! Řekněte radš: Nechcem, děti máme, aspoň pro ně něco uschováme.“

Tak jsem radil, ovládaje tlupu podrážděných na Prušáka hlav; zvolna ustávali v mrzkém kupu, až si v posled zpíval celý dav,

kdy šel za soboty z práce domů, jasno v hlavě a pár grošů k tomu. S jakous úctou pohlíželi na mne říkajíce: „Zkusil toho dost;

vše, co vytěžilo jeho rámě, vyrvala mu přes noc zhýralost, a přec všem, nechť kdo se koli zeptá, poradí a nikdy nezareptá!“

S četařem však zle jsem si to zkazil: vždy jsem nepracoval pilně dost, s věčným hněvem kolem mne se plazil, až ukázal kopejtko i chvost:

„Nechci vás,“ děl, „kazíte mi roty, můžete jít jinam od soboty!“ Inu dobře, což jsem mohl říci? – nechtěl – nechtěl! půjdu tedy dál,

však i mráz i žár mi přelít’ líci, bez hošíka žíti jsem se bál; ale prosit? – nikdy! proč pak asi? člověk trýzní všemu přivyká si.