Šest!
K skončení práce známku dali,
děvčata a ženy domů pospíchaly;
nespěchaly domů – zle jsou svody – –
spěchaly k tanci k mužům do hospody,
veselo v krčmě jest!
Muzika popletla jim hlavy,
z unavení spějí do zábavy;
večeře jsou chudé, prázdné mísy,
aspoň tancem v bídě uleví si.
Děvčata v copy zapletají mašle,
co je na tom, že z nich mnohá kašle,
že se prsa svírají, dech ouží,
jednou přec si poskočiti touží!
Jednou přece v žití stále tuhém
obejmout se touží s milým druhem,
v neznámo s ním letět v čilém spěchu;
lépe tak než prací pozbýt dechu!
A juž tančí sousedskou i skočnou,
hned jak hudebníci hráti počnou,
kdož by dbal, že v divoké jich hony
dvanáct odtloukají s věže zvony.
Kdož by ustal s milým v skočném letu
při výskavých zvucích klarinetu,
třeba že s ním právě v onu chvíli
v koutě hraje též kostlivec bílý.
Hraje na housličky jen to kmitá,
v mnohou hruď to vráží jako dýka;
kdož by na to myslil, líp je míti,
než smrt dlouhou, krátkou radost z žití! –