Růže už kvetou a snětí
kde které nadějně raší,
z bujného na nivě setí
vesele skřivan se vznáší.
Přes mlžnou, nevlídnou chmuru
v jásavém líbezném plese
vesele vylétá vzhůru,
zář slunce na křídlech nese.
Skřivánku v zpěvné své vzruši,
až zase vzlétneš tím luhem,
na křídla vezmi mou duši,
přej jí být chvilku svým druhem.
Ráda by na konec zpěvu,
zbavena bázně i trudu,
bez zášti k lidem a hněvu
padla zpět na rodnou půdu.