XXV. NA ŠUMAVĚ.

Král Zikmund ve snu zveselen, jest pánem celých Čech, však neví, hrdý jeho trůn že hnije v základech.

A vesel je a samý vtip a samý žert a smích; kdož ví, že půlnoc slétla v síň na temných perutích?

Hle, zlatem protkán v líc i rub je králův skvostný šat; jak Maďar oděn, maďarsky šel do Čech kralovat.

Pod přenádherným řetězem se skloní králův znak, a na řetězu zavěšen řád drahý: „Zlatý drak“.

Dvé smaragdů, hle, oči jsou, a šupin zlatý lem kryt rubínem je krvavým a luzným safírem.

A perlou čarodějných krás je každý tlamy zub, a z diamantů křídla jsou i chvostu četný vrub. –

Po straně králi Orság jest, a Matík Tálovec, jím těžký není žádný čin za Zikmundovu věc.

Z nich prvý řádu strážcem jest, a kancléřem je druh, či přišli drakem zastrašit snad vzdorný český luh? –

Král rozjařen a zveselen jak v Praze řídko jest, vždyť nové berně dostal zas z Čech pokořených měst.

Tož vesel pije s pány král, až vína žárný pal jim na lících a pod brvou jak oheň zasálal. –

Vstal Zikmund z kruhu krásných žen a lichotivých rad a na pavlán se potácel, by zpitou hlavou zchlad’.

A do síně se vrátil zas – ó viz! tak hod je ctěn! vše prázdno, králi soudruhem je siný měsíc jen.

Stůl opuštěn je tu i tam, pust síně střed i kout; v ráz sevřel srdce plachý strach do netušených pout.

Níž na krku, ký ruch to as a divných hybů chřest? což zlatý řetěz odvážnou snad rukou stržen jest?

Chřest množí se vždy víc a víc, král strachem zchvácen křik‘... Hle, na řetězu náhle živ je skvostný ještěřík!

A smaragdovým okem svým v děs sinou vrže zář na Zikmundovu vysmahlou – a hříchem zvadlou tvář.

Tou řadou zubů perlových vždy skřípá víc a víc a z rubínových nozder v děs žár sype králi vstříc.

Pod diamantů pancéřem se svíjí vzpupná zlost, spár topasový uvolněn a rozvinut je chvost.

Šíř peruť roste, stále šíř, a každý její kyv v ráz činí ohon, spár i dřík vždy větší na podiv.

Je pravda to, je skutečnost, či choré mysli blud? Král Zikmund jako přikovám zří děsný na přelud.

Hle, z jeho dráčka, ký to div, drak roste zas a zas, až na řetězu připoután je hrozný zeměplaz.

Chvost na zem klade v kotoučích a křídla na obzor, div královské že šíje už ten neuškrtil tvor.

Král Zikmund z místa nikterak jít nemůže ni krok... Tu náhle chvostem ovinut jest třikrát jeho bok.

A drápem ostrým pojednou je spiata jeho hruď, drak vstříc mu sálá plamenem: „Jen tiše, králi, buď!

Já oživl! Tvé vášně vzruch a ňader žhavých kyp v mé údy vlily výstřelek tvých sil mně na pohyb.

Ty’s každou číší zpěněnou, již ret tvůj žízniv pil, v mou zlatem plátovanou hruď zdroj živých ohňů lil.

V řád zakletý jsem živý tvor, tvém ve zlatě jsem spal, než francký z něho klenotník skvost skvostů utepal.

Že drahým jsi mi kamením lem křídel přizdobil a krásu krášlil všelikou, rád bych ti vděčen byl.

Mě – draka – volil’s za symbol, mě – draka – řádem máš, tož ponesu tě v domov svůj, ať sluj mou také znáš!

Svůj stkvostný ukážu ti sad, v němž žije samý hřích a roje hříšků rozmarných si pějí na keřích.

Kde vodopádem s šedých hor se tříští skála v prach, a v temných slujích napořád se líbá s hrůzou strach.

Kde sedátka mi přizdobil vždy krásně černý blín a kropenatý náprstek jed dýše rozechvín.

Kde zpeřestěný bolehlav jak neviňátko zkvet’, a hrdý rulík rozžárlen se vypial nad posed.

Kde durman s celou rodinou se uvelebil v suť, a střelovitým lupenem plod skrývá potměchuť.

Z těch všech lze robit vzácný jed, vždyť tvoje řídká ctnost těch mír nesoucích léků všech až posud nemá dost!“

A na Krále zas vycenil drak děsných zubů škleb: „Jen neboj se, vždyť křídel mých ti neublíží tep!“

A ruče s králem ztrnulým vznes’ s pavlanu se drak a z Prahy k horám namířil jak ruděžhoucí mrak.

A chyší, domů, chrámů výš se vznášel noční mhou; kam namířil, tam rudý pruh vzplál temnou oblohou.

A přes Brd pásma polétal, kde zavadil však chvost, tam v žhavou metlu proměnil hned každý letorost.

A zasmýkal-li ohonem nad šíjí strmých hor, v ráz vichor ze spánku se zved’ a jeho druhů sbor.

A nad řekou když rozmachem svých křídel létla saň, hned do žhavých se zvedla vln dřív tichá vody pláň. –

I letěl s králem zlatý drak až do šumavských skal a pod Třístolcem v pustinách jak balvan zapadal.

V skal stěny křídlem zabušil – les kolem jeden žár – a v kobách temně žulových svůj z krále snímá spár.

V střed skalní síně staví jej a v příčnou vede sluj: „Zde cíl náš! Nuže, bratře můj, ty krásy pozoruj!

Sem zalétám, když v spánku čas jsem tebou odložen, zde trávím noc – ty netušíš – a na tvém krku den.

Zde, na tvých ňadrech vyhejčkán, se skrývám mnohý rok, tys král, leč já, tvůj kojenec, král ještěrů jsem: zmok!

Já k srdci se ti přivinul a trest tvé pýchy ssál a krví tvou se ukájel a zlostí tvou se hřál.

Zde pohleď, v skalní skryto kout mé hnízdo, v ně jsem leh’, v ně denně, mraky utajen, jsem chvátal na nocleh.

Zde tvým jsem vztekem obtěžkán se v rudý kotouč svil, zde vzácný plod jsem v hnízdo snes’ a perutí ho kryl.

Zde posud přebývám co noc, v těch smutných spoustách hor, a snáším lidské lebky, viz, jichž zárodkem je vzdor!

Jsouť hlavy mučenníků těch, jež po Čechách jsi zbil, já z dálných krajů tajně kdys v tu sluj je uložil.

Z nich pomstu líhnu napořád, a její věčný kvap mrak zhoubou plní, hrom i blesk i strže divý slap.

Ji bedliv pokrm přináším z Čech luhů, sadů, niv; tož pleň a kácej, nič a rub a buď mne pamětliv!

Slyš, jak to hýká ve skalách, až zachvívá se les, za každým listem kapradin je skryt můj služný běs!

A v každém kmeni sosnovém je divé ženy skrýš a kolem jezer v roklinách zlých poledníků říš.

Ve sosnách tamo ztemnělých můj strážce, hýkal, sed’, je rozhněván; že Zikmund král mu ondy ženu sved’.

Jak vidíš, krásná jest má říš, jí vládne satanáš, ty’s v světě jeho náměstkem a zde své sluhy máš.

Sem, družino, sem, ruče sem z těch skal a vod a drv, král Zikmund, hříchů volenec, jest u nás ponejprv!“ –

Vše sletuje se ze všech stran, vždy příšer víc a víc: muž ohnivý a večerník a mračno polednic.

Jas světélek jich zdobí ples, a k veselení všem na píšťalu a lesní roh hrá vodník s hýkalem. –

V hru úpěnlivý pojednou se ozval v sosnách žal – „Slyš, milý králi, dívek pláč, jež jsi kdys oklamal!

A za nimi – vždyť uvidíš, jak o přednost se prou – sbor nemluvňátek maličkých a každé s korunou.

Jim, králi, vzácným otcem tys – ó pozři, jaký dav, nuž druhu, bratře, pozírej a směj se, těš a bav!

Viď, krásný je ten úkryt můj a dračí moje říš? K tvé oslavě můj přišel lid, ej, divy uvidíš! –“

Kol dokola v ráz poskokem ta pestrá plesá směs, a meluzinin služný sbor jim k tanci mýtí les.

Král chvěje se, chce prchnout, kam? Kol kolem samý běs, on sám pak – živý drakův řád – je přikut na řetěz. –

Na skalní stolec sedl zmok: „Viz, družino, náš pán! Naň za dne já, on na mne zas je v noci připoután!“

Na hrdle draka chví se král. „Což věčně budeš růst? Tvé oko jedový je hrot, žár šlehá z hrozných úst!“

A škube sebou: „Pryč chci, pryč!“ „Ej, ještě není čas, až s družinou svou ukončím svůj noční hodokvas!“

A zase v nový děsný kvap, zas u příšerný chvat, vír s meluzínou s výskokem rej počly kolovat

A s divou ženou večerník a hýkal se slipkou a se světlicí ohnivec a vodník s rusalkou.

I na močálech rudnoucích výš skáče drobná sběř, až zvolna vše zas prchá v sluj a zdroj a strom a keř.

Mhla níží se vždy víc a víc, a hyne bouře sten; i mumle mrak: „Nuž, půjdem zpět, než rozbřeskne se den!“

A zase krále ovinul a v rudé spáry vzal, výš horských pouští peruť vznes’, a strachem chvěl se král.

Vždyť žhavým drakem unášen sám v žhavou postať vzplál, a jeho vlasy, jeho vous být kometou se zdál.

A létli letem příšerným přes řeky proud a práh, přes pestré květy na luzích a kámen na drahách.

A když se nesli nad lesem, smrk starý sklonil týl, by temene mu lživý král svým šatem neznectil.

A když se nesli nad skalou, hned oděla se v mech, by v divém letu žhavý drak jí ňader neožeh’.

A když se nesli nad plesem, v ráz trysklo pěnou zlou, vždyť pekla kal mu na hruď pad tou dračí šupinou.

Řval tuřím rykem Zikmund král: „Ó hrozno, kde to jsem?„ a škubnuv sebou zařinčel pout zlatým řetězem.

Hle, v Satana se mění drak – ó hrozný, děsný zjev – žár z očí tryská napořád a z orlích spárů krev.

A jeho prsty děla jsou a nehty ostří dýk, a jeho hlas zní jako hrom a běsný boje ryk.

A volá: „Satan svárů jsem, ty’s druhem mým, ať král, zda satan satana se kdys, zda ďábel ďábla bál?

Já saní dřív, ty saní teď a se mnou stejně drav, leč já mám jednu hlavu jen, ty sedm však máš hlav.

Hlav sedm, sedm korun! Ej, zda víc má někdo zdob v tom dálném světě? Každý král je proti tobě rob! –“

Jat hrůzou Zikmund sebou škub’, kraj jediný byl žár, a v zachechtání příšerném svůj volní satan spár.

Jak žhounek s výšin závratných v tůň plesa král se mih’, a za ním z křídel sataních déšť šupin žeřavých. –

I zatajil se králi dech, když letmo dolů tíh’ – hle, černá pod ním plesa tůň se mění na kalich.

Toť kalich hněvů husitských, v němž vydouvá se zpod a metá vlny samá krev na místo šumných vod.

A vrchy kalichových stěn tak mohutně se pnou, že desetkrát jsou muže výš nad rudou hladinou.

Král dopad’... Paží netvornou jej vlny berou v plen, a jejich vzruchem na dno až je střelmo pohroužen.

Leč dole v ráz ho uchopil vln rozkacený vztrh a zlícen z útrob jezerních pliv’ krále na povrch.

Sláb, v pokraj pluje Zikmund – saň, leč z kalichových stěn zří mračna mužů hněvivých a mračna hněvných žen.

A všichni cepem hrotnatým a břitkým ostřím kos v tu hlavu draka sedmerou se těší na úhoz.

A sedm korun padá s hlav a s hlav se řine krev a tlamou draka sedmerou jak bouř se valí řev. –

Čím víc se děsí postav král, tím větší lidstva smích, a vůdcem hrozných davů těch je velký bílý mnich.

Ten mohutný má dvouručák, jímž s to jest, kam by máv’, ne jednu draku hlavu jen, leč tisíc srazit hlav.

Když mluví, plamen šlehá z úst, kam zří, tam sjíždí blesk; když na blízku jej zhlédne drak, dá v zběsilý se vřesk.

Jak ven, jak břehu dosáhnout? vždyť sedm hlav jak zved’, vždy bílý s dvouručákem mnich sťal rázem jednu hned.

A v rozvzteklení nezdolném když z vod se vynést chtěl, vždy poznal s hrozným výděsem, že plazem bez křídel.

Šest bílý mnich už srazil hlav a na sedmou meč zved’, ťal... Zařval drak – a bezhlavák prch plesa do prostřed.

Z hlav valem teče černá krev a vln mstným odrazem jest škubající sebou trup dál zmítán tam a sem.

A nad ním peruť příšernou v dál šinul pekla zmok a střely metal jeho zrak v hruď královu i v bok.

Půl nebe svými křídly skryl a vždy, když jimi chvěl, déšť žhavých šupin z nich se lil a v krvi zasyčel. –

Vzplál, hořel v loži běsný král, leb do podušek ryl a jako šelma zakňučel a jako šelma vyl.

„Kde lékař?“ vzkřik’ – „Zde, pane, vel!“ „Viz, vrahy se všech stran! Jak odvážil se na můj hrad ten ze Želiva Jan?

Proč není jat? V mou sekal leb; viz, všude krev!...“ „To znoj!“ „Tož léč mou hlavu zjitřenou a rány v boku hoj!“

Léč hlavu, mám-li jakou, viz, léč plece mi, léč hruď, co choro, všecko na mně léč, co mrtvo, k žití vzbuď!

Když lékař v kalich léky lil, děl král: „Tam neměls lít, s tím pryč! dej benátskou mi číš, proč z kalicha mám pít?“

A dáno do číše, jak chtěl; král vypil, kles’ – a spal – leč nový snění vlkodlak krev z ňader ssát se jal. –