Bylo na Moravě
u lázeňského města;
k příteli vedla mne cesta;
myšlenek plno bylo v mé hlavě.
Slunce už zapadlo za strání,
u lesa byli cikáni,
z lesa se k ohni vlekli,
huně s těla svlékli,
brambory si pekli.
Všem velel jeden jako král:
„Hrej, hochu,“ a mladý cigán hrál;
hrál čardaš a písně různé,
divoké, žhavé, leč málo luzné;
já dal jim dárek a chtěl jsem jít.
„Ne,“ starý děl, „chceme Vás ctít,“
a na hocha kývl: „Hochu, hej,
tu českou pro toho panka hrej,
již hráváš tam dole,
v těch hostí kole,
již po ní se tolik blázní,
když přijdou večer k lázni.“
A hoch napial smyčec svůj
a v okamžik
jím po strunách smyk’
a hrál: Kde domov můj.
Dojemně se to chvělo
a do srdce mi vjelo
a třáslo se a třáslo;
mé oko se na hráči páslo,
jak nadšení pln
cigánský hoch
ze strunných vln
loudil tu píseň prostou,
při které naše děti rostou.
Aj dobře hraješ ten zpěv náš,
tak se to sluší,
jak českou bys měl duši,
však ty kde domov máš,
kde stojí tvá chýška?
Tu jeho ret děl tiše chladný:
„Má domov luňák a liška?
Já, panko, nemám žádný!
Kdybych byl doma, já ubohý hoch,
jak pak bych jiné těšit moh’,
jak by mne poznali jiní?
Bůh všecko dobře činí!
Bez houslí kde bych vzal chleba?
Vám klidu, nám toulek třeba!
Nám potřeb porůznou směs;
všecko dá pole a les!“