XXV.

Po všech chatách, po celičkém kraji roznesla se hrozná vraždy zvěst; ale lupič jinam prchnul v taji; spravedlnost neznala těch cest,

kady ďáblem mrskaný se splašil, by svým stínem káň a sovy strašil. Ztracen byl – mně soustrast zbyla holá; však což soustrast? – poloviční smích

tomu, který s nebe pomstu volá; můž’ kdo odčiniti taký hřích nebo smířit hrůzu také viny ostřím popravcovy širočiny?

Ztracen byl – a jen z mé duše mraků vynořil se krvavý ten stín, odkojený vášní v hnízdě draků, hroznejše a feny vilný syn –

a své zuby vyceněny dravě v líce mé se chechtal vysmívavě. Směj se jen a napájej se krví, netvore všech horší, ale věz:

nechť se v šípy mění tvoje brvy, tvoje vlasy v živých kopí les, nechť tvá síla nohou horstvo dusí – kletba má tě přece stihnout musí! –

Žebrákovi, což mně počít bylo? Přemýšlel jsem; na rychlo jsem vstal, a než slunce vrchu dostoupilo, s hoškem jsem se hvozdem výše bral,

tam kde v chatě, skryté v mladé chvoji, panský hajný bydlel s ženou svojí. Dobří lidé; dítek kolem sebe nepřálo jim v plné štěstí mít

rukou boží uzavřené nebe, nechtěvší se k blahu otevřít ani vzdechy, ani modlitbami – v radosti i strasti žili sami.

K nim jsem vešel. „Pomozte mi, drazí,“ tak jsem pravil, „dítě odchovat; bída s nouzí kolem nás se plazí, tisícerý žal v mou duši svát

rozkaceným dechem černé bury – ach, a pomoc nejde ani s hůry. Pomozte mi, než si novou prací nutných zaopatřím k žití skyv,

a než zdraví, jež se zvolna vrací, snese tuhost do hochových čiv; než mu svěžest, vzatou polekáním, horské slunce snese bledým skráním.

Pomozte mi, vyrostl jsem dílem, dám vám vše, svůj celý úspor dám, co si čelem, schýleným co týlem i mozolnou rukou vydělám;

jen když dítě, v ruce vaše dané, poctivým se někdy mužem stane. Dospívá; leč času dosti v školy, nejprv krásám přírody se uč,

tak jak hledí z lesů, skal a polí; s květy zkvítej, s ptáky písně zvuč: tak-li vaše srdce vést ho bude, můž’ být šťasten ve školách i všude.

Jeť příroda kněžna čarodějná: družkou, sestrou, matkou srdcí všech, slétnou-li se černých mraků hejna, žal a slzy nesší na křídlech;

její pocel, její usmívání plaší každou bolest z bledých skrání. Její oči, povždy míru plny, mile svitnou, úkoj hledí z nich

na chomolné rozbouřené vlny myšlének, prv děsně zmítaných; tak že k duši pokoj letí v novu, jako holubice k svému krovu.

Ó jak šťasten, kdo svou klade hlavu jako dítě v matky milý klín, vytrativ se z parných vášní davu v její kštice průsvitavý stín,

aby svěžest nekonečných zpěvů krásy pohárem pil pro úlevu. Proto chci, by také hoch můj drahý, jako já kdys, u ní měl svůj chrám,

na jehož by svaté klekal prahy k posledním až žití hodinám, by, až bude jednou konec všeho, z jednoho šel nebe do druhého.“

Vzali hoška, tiskli moji ruku: „Jak je vaším,“ děli, „buď i náš; žijem skrovně, tiše, beze hluku, bůh a srdce, to jest ona stráž,

která naši chatu zlého prostí – o vše jiné buďte bez starosti.“ Byl jsem věru! Několik dní ještě potrval jsem s hochem, aby zvyk’,

pak jsem šel, však jako žhavé kleště rval mne žal; aj, dá-li někdo lík proti neduhu, jenž srdce dusí, když se srostlé duše loučit musí? –

V pláči jsme se rozloučili oba; šel jsem – běda! chůzí rostl strach, na bedro mi sedla žití zloba, žal pro hoška lpěl mi na patách.

Kamo jíti? – v dál? – ne, bude snáze blíže synka při té nové dráze! Chci být s ním, až ve zdraví mi vzroste, nelze více v dálku z milých hor;

zdvojím píli, snad i z práce prosté lze mi dáti něco na úspor pro Jeníka, srdce klenot milý, a my budem zas, co dřív jsme byli. –

Vrátil jsem se ve snách nazpět v žití, dávné chvíle vyběhly mi vstříc, a juž smavě plné ruce kvítí hodily mi s domlouváním v líc:

Mlč, vždyť domek zas a plůtek z latí brzičko tě zase obohatí. Však což naděj’? pavouk sítěrobný, aby zlatou mušku štěstí chyt’;

místo ní však hmyz přilétá drobný nebo čmelák, posud v bejlí skryt, s outkem celou osnovu nám láme, a my novou – pro smrt upřádáme.

Tak i se mnou; z všeho osnování zbyla sotva potrhaná nit; všecka vlákna šedým vlasem skrání na rychlo jsem musil zaměnit,

abych utkal pracně síťku tuhou, ne však pro naděj’, leč pro tu druhou.