XXIX.

Vybřednul jsem jakous na pěšinu, v tom přes cestu někdo rychle sběh’ – srdce buchlo, ku stromu se vinu, leč zas novým krokem chví se mech,

a zas jiný kročej šustí v drně... poslouchám a stojím opatrně. Měl jsem ovšem pušku na rameni, avšak v rukou hoch se počal chvít,

než bych ho byl složil k svému kmeni mohl jsem už ránu v boku mít; protož schýliv k hošíkovi hlavu, konejšil jsem dvojích ňader vřavu. –

Opět kroky! Snad mě přece stihli! Poulím oči. – Musím zhynout přec? V tom zas jiní stínové se mihli, bílým rancem utíženou plec;

oddechnu si, hledím v hoška líci šeptaje mu: „Jsou jen podloudníci!“ Nuzní lidé; nedostatek chleba zavedl je na tu cestu zlou,

opatrně s nimi jednat třeba; oklamáni častou nástrahou dříve nežli nutno je se brání, a kdož hledá mrtvoly v té stráni! –

Přešli všickni, nic se nehýbalo, vítr usnul, ustal sosen vzdech, kapradí i křoví všecko spalo, jenom ztěžka oddychoval mech

pod nohou, a hošek rtoma svýma polohlasem šeptal: „Mně je zima!“ Zase jsem ho ukryl opatrně: „Drahoušku můj, brzo kyne cíl,

pak na mechu květuplné vlně líčkům tvým se vrátí růžný pyl, do klínu ti úsměv slunka sletí a s ním písně z kalinových snětí.

Přiviň se mi jenom k srdci níže, jeho tlukot rozproudí ti krev, důvěřuj, to také něco zmůže; brzo vybředneme z těchto dřev,

a než ráno přijde, ba snad spíše, budem v útulku své tajné skrýše.“ A zas dále nohy utýrané kvapí lesem, cíle nelze zřít,

s čela pot, krev s těžkých nohou kane; což mám dřív, než skrýše dojdu, mřít v tajných místech ve pralese pustém, ukryt bejlí rozbujelým zrůstem?

Mám snad v rudém močálu a bahnu pohřbít dítka svého outlý věk? Všude smrt, kam hlavu svoji nahnu, všude příkoří a pekla vztek;

tělo se juž svadlým listem chvěje, a má mysl kleslá hrob si reje. –