Poledne: chvíle odpočinku, klidu
v továrně zavřenému lidu,
kde mnohá útlá duše strádá,
ač volnou byla by venku ráda.
„Starosti přes hlavu hoď,
dívčino drobná,
do jizby k družkám pojď,
než přijde chvíle zas robná,
spěš,
ať okřeješ!“
„Jaké to okřání? Zde mám ho dosti,
co v jizbě otroků, kde všecko bez radosti?
radš zůstanu u svých myšlenek!“
„Myšlenky trudné nech,
podzimek do kraje leh,
jestli tě srdce bolí,
proskoč se v poli,
pojď,
trampoty přes hlavu hoď!“
„Je chladno! Co tam?
zde aspoň teplo mám,
proč do polí mám jíti,
když slunce v ně nezasvítí,
když zevšad kluše mráz
a v ubledlou dýše mi tvář,
když nikde slunce zář
a nikde radost? –
V práci mi snáz!“