Jdu polem
mimo les,
stromy si vypravují
jarní pohádky,
zpívají písně,
jichž mají plnou hlavu.
Jaro jim prostřeluje
husté sněti
zlatými šípy
a ladí hrdla pěnkav
k prvnímu zpěvu.
Poslouchám!
V příkopě leží tulák,
ubohý vnuk Ahasvérův,
směje se;
radost mu protéká srdcem
jako roztavený sníh polem,
volá:
„Vítej, příteli zlatý,
jenž v lepší mne odíváš šat,
než bohatý v městě kupec:
Ten páchne hospody čmoudem,
Tvůj vůní mechu mne líbá,
vůní fialek
a hebkostí vánku mne hladí.“
A špinavý s prsou košile cár
s těla si škube a do větrů hází,
veselý tulák šat: kůži hadí.