Jak když mladou srnku
krutá stihne střela,
tak se uleknutím
krásná Boža chvěla.
Hlavička se kloní,
z očí žal se řine,
nadarmo se z páží
svého Oldry vine.
Hlavička se kloní,
oko v slzách hasne,
výčitkou se chvějí
rtíky jejich krásné:
„Klamal jsi mne, klamal,
nejsi šohaj prostý,
k tvému dvorci cesta
přes široké mosty.
Ale k mojí chatce
přes uzounkou lávku –
ach, mně tvoje slova
porubala hlávku.
Tvá jsou pěkná města,
můj jen koutek chýže,
já jsem robotnicí,
ale ty jsi kníže.
Ach proč jsi mne zklamal,
ach proč jsi mne zradil,
v zahrádku proč duše
hloží jsi mi vsadil.
Ach proč jsi mne zradil,
ach proč jsi mne zklamal,
stromku mého štěstí
korunku jsi zlámal!“
„„Však já nezradil tě,
ani neošálil,
pán bůh ze své lásky
do duše nám nalil.
Lásky do dušiček,
medu do srdíček:
ať se, co chce, děje,
k sobě stulíme je!““