XXIV.

Krev mi vřela – srdce bušilo mně; tu, když blízko chatky skráň jsem zdvih’, zdálo se mně, jak by v skalním lomě při měsíci plachý stín se mih’,

a pak rychle přes neschůdné srázy ponořil se v rozbujelé mlází. V ráz mne pojal strach; i zdvojím píli: v domku tma, aj, jistě šli juž spat,

klepu v okeničku, čekám chvíli – žena moje nejde otvírat; nejde, aj, to dneska ponejprve! a v mé srdce vstouply proudy krve.

Tluku zase, úzkost má se množí, volám, křičím – mrtvo, žádný hlas, běžím ke dveřím – pro spasení boží! Otevřeno – mně se ježí vlas;

vejdu v síň, zrak kolem kol se dívá, všude tma a nic se neozývá. Poslouchám a rozžehám pak svíci – ticho – vše mi trhá z ruky strach,

rve mi duši, rozžhu... děsno říci! Dřív než já, byl v obydlí mém vrah – na svém loži – snad že udušena – i s mým hoškem zkrvácená žena!

V ústa obou, aby nekřičeli, ucpán v půli roztrhnutý šat, obráceni byli k sobě čely, a kol všecko plno rudých lat;

leč když z hrdla šat jsem dobyl hbitě, oddechly si žena má i dítě. Byl v nich život dosavad. Noc celou myl jsem rány, třel je, zas a zas,

stápěl chladná čela slzou vřelou, čerstvý obvaz dával za obvaz; a když hošek usnul zotavený, zdvojil jsem svou píli u své ženy.

Oddechla si; posléz přišla k sobě: „Tys to, milý, pochválen buď pán! a kde Jeník, naše zlaté robě, není mrtev? není zahrabán?“

„Není, ztiš se,“ děl jsem, „duše drahá!“ ona zase: „Hostili jsme vraha! Ten, jenž bědcem přišel v božím hodě, zbojníkem se vrátil, jako saň

ve tvém statku řádil a tvém rodě, věčná boží kletba padni naň – i mou čest vzal chtíčem dravě vlčím – ne, ach ne, to ukrutenství smlčím!“

Běda! zkřik’ jsem, přemoh’ se však přeci, „ó jen nemluv, drahá, ticha buď; pozděj’ všecky vyzradíš mi věci, nyní ještě krvácí ti hruď...“

tichými jsem zahovořil slovy, a zas obvaz přiložil jsem nový. – Také ji sen v bledé líbal skráně; svíce zhasla, den se budit zdál,

a já, hlavu v tvrdé složiv dlaně, z hloubí duše své jsem zaplakal, na boha jsem žehral ve slz toku, že má chatrč netkvěla mu v oku.

Ohled’ jsem se, rozbita je truhla, všecko přeházeno z důli v hor; žhavá moje prsa rázem ztuhla, žalost s lítostí se daly v spor;

vše jsem dověděl se okamžitě: na žebrotě my i naše dítě. Však co po všem, Kriste spasiteli, jen mi ženu, jen mi dítě vrať!

pro peníze srdce nezaželí, neníť štěstím přeoraná hať; ale to mi celý život skruší, zbavíš-li mě těch dvou milých duší.

Ne, to nelze, toho neučiníš, víš, že nemám na tom světě nic! nuž, proč křídlem smrti život stíníš těch dvou srdcí mých, mých zřítelnic?

smilování: viz, jak srdce nyje, nebeř mi je, bože, nebeř mi je! Nech nás tady třeba hynout prací; jen svůj věčný světotvorný dech

ponoř v ňádra, v něž se život vrací, jenom nás tu ještě chvíli nech, až zas krůpěj štěstí blaze ztiší rozpěněných strastí plnou číši.

Tak jsem prosil v mysli rozechvělý, z dumání když vyrušil mne vzdech, a já skloněn nad drahými těly ústy svými utkvěl na ústech

ženy své, té milé trpitelky, pozvednuvší ke mně zrak svůj velký. Zase oddechla si z ňader hloubí: „Dej mi ruku,“ děla, „sedni blíž,

slábnu velmi, zdá se mi, že snoubí anděl míru s nebesy mne již; pojď mi blíž, nechť v náruč se ti vinu, a tak, ještě jednou šťastna, zhynu!

Viz, náš hošek brzy pozdraví se, já však musím od vás, na vždy spat; chladnu v ňadrech, v mysli valně tmí se, v tmě a mrazu nelze pěstovat

drobné květy, jimiž v světa pouti stezky jsem ti chtěla ovinouti. Netoužím a nechci žíti déle, hlubší všechněch potírá mne žal;

nechať hrobník už mi lože stele, do něhož mě osud záhy svál; lépe tak, vše vyčerpáno do dna, strast i štěstí, nejsem víc tě hodna!

Žal v mé duši utkvěl hloub než dýka, nemohu ti více družkou být: bídná nevolnice násilníka – od tvých ňader odhání ji cit;

a přec zase tlukot srdce v hrudi na tvá ňádra klesnouti mě pudí! Nelze žíti v sporu, drahý muži, líp když umru...“ A zas rudá zář

polila ji jako slunce růži; zvedla ruku, hladila mi tvář, projela mi žalem zkvetlé vlasy šepotajíc: „Ach ty krásné časy!

Prchly, prchly – a přec od té chvíle, jejímž svědkem byl nám matčin kříž, řadou jasných dnů jich byla píle, zařících k nám přes zelenou mříž,

jejíž tyče zle – a nejhůř dnesky stínem zakryly vše světlé stezky. Ano, řada jarních dnů to byla, a tvé srdce bylo sluncem jim,

z očí tvých jsem vláhu srdce pila, jimi naposled se opojím jako rosou květ na svadlém stvolu – a pak budiž konec všemu bolu!

Ještě v pršky duše mé a tvojí ovinu své dítě, drahý skvost, aby v každém, v každém žití broji kryl je křídlem nebeský náš host –

naše láska – jež mu v žití celém bude ochráncem i pěstitelem. Pryč, vy slzy z uplakaných zraků, ještě jednou chci ty hvězdy zřít,

jak se derou z žaluplných mraků, a pak v náruči tvé sťastna mřít – pojď, i synáčka mi polož k boku, ať vás oba v posled chovám v oku!

Snad to pravda – věřím v to vždy více: koho zříme, než duch těla prost, toho obraz v lesku zřítelnice neseme si s sebou na věčnost –

chci vás tedy – oba v lepší štěstí v zřítelnicích před trůn boží nésti. – Tak jsem šťastna, šťastna neskonale! synáček náš zase zdráv je, hleď,

sní as – vidíš, jak to líčko malé vyjasnil, jak usmívá se teď? – on je zdráv, vše k dobru zas se změní, tiše jen, jen nevyruš ho v snění!“

Usmála se, na má ňádra kladla hlavu svou, hlas víc a víc se třás’, v chladné rose růže rtíků vadla, oka paprslek se chvěl a has’...

ještě k dítku obrátila líce, vzdychla pak – a nebylo jí více! – Posavade vůlí železitou tisk’ jsem v hloubku duše ves ten žal,

který v hrůze, kadeř z hadů svitou, temenem svým v mraky vyrůstal – a juž v nebe vzdorovitě mířil, kde svým okem rudé žáry šířil.

Nyní však jsem zvedl ze stěžejí bránu žalostí svých v okamih, abych u výčitek běsném reji v divé touze přímo k nebi tíh’

a bil pěstí na nebeská vrata, tázaje se, proč mně byla vzata. Zoufal jsem – leč pohled na mé dítě, na žebráka, který všeho prost,

spoutal hněv, nechť vzpřel se křečovitě, uvězniv ho v srdce hlubokost, volaje naň: chceš mi svojí patou rozšlápnout snad synka hlavu zlatou?

Přemoh’ jsem se; bohatý proud slzí odnes’ zvolna rozkvašený hněv, úsměv mrtvé a sen dítka brzy uhasily žár, jímž plála krev;

zoufalství, jež duší mou se střelo, v pohovoru s hoškem zase mřelo. Když jsem ženu v rakve náruč dával, zřel jsem na těch zesinalých rtech

úsměv, který dříve jimi hrával, její ňádra jak by zvedal dech, do líce jak kdyby krev jí tryskla, a hebounká ruka ruku tiskla.

Zachvěl jsem se, hlava šla mi kolem; když pak z chatky vynesli ji ven a já s hoškem kráčeli jsme polem tam, kde dříve otec pohroben,

bylo nám, jak tři by v tuto dobu stoupali jsme do jednoho hrobu. Čemu popisovat další muku? čemu bolest nekrvavých ran?

čemu žalost v každém srdce tluku a slz hořkých proud, jenž smutkem hnán krůpějí svých tíhou srdce dusí? – vždyť to v světě každý jednou zkusí!