Probíral jsem domky po vůkolí, jako hračky odrostlejší hoch, však jen také, z nichž bych přes svah holý k oněm drahým místům hledět moh’,
k nimž mé oko vždy, když srdce mřelo, pro útěchu sobě zaletělo. Vždyť už dřív, a nyní dvojnásobně, byl mi druhem velebný ten hvozd;
kde tak mile, útulně a zdobně domlouval mně zvučným slovem drozd; a když nezpomohlo, vždy zas znova, až jsem v duši vzal ta zpěvná slova.
Měl jsem jinam? Nemožno mi bylo opustit kdy onen horský klín, v němž se duši mé tak sladce snilo; oněch jedlí temný baldachýn,
jenž mi nad hlavou se rozprostíral, když mne žal svou silnou dlaní svíral. Nemohl jsem! Duch můj neuvěří, že kdo odchází rád z oněch míst,
kde mu květ kdys spadnul do kadeří, anebo jen svadlý žlutý list s toho stromu, kde matička milá pod nebem ho nejdřív políbila.
Kdož by prchnul odtud, prázden citu, kde pocítil první slast i trud, první hvězdu shledl na blankytu, první láskou poznal první blud?
Nikdo. V smíchu zabudne, však v pláči vždy ho něco nazpět domů tlačí. – Tak i já jsem vždycky místo hledal, z kad by celé hory bylo zřít,
s nimiž bych se srdcem k nebi zvedal, s nimi v práci mohl žít i mřít; vždyť jsme dávno v radosti i bolu sdílné duše vyměnili spolu.
Nejvíce jsem toužil po té síni, z které jsem kdys svoji ženu vzal; bylať v cizích rukou, protož nyní rád bych ji byl ženě nazpět dal,
aby se jí doma býti zdálo, a tak srdce stále nestrádalo. Šel jsem tedy záhy za večera, abych všecko ještě jednou shlíd’;
za dne nelze, vždy tu práce stera, v poli, v lese tráví horský lid, – mluvím, smlouvám, aniž bych snad soužil, až jsem dosáh’, po čem v snách jsem toužil.
Umluveno. – „Na den druhý,“ pravím, „zaplatím vám všecko, jak chce řád; co je dluhu, převezmu a spravím, i ten úrok přidám k tomu rád,
ba i za ouvozem tamo dole, co dřív vaším, buď ten kousek pole.“ Všecko řádně – a juž sprostěn trudu ke svým drahým pospíchal jsem zpět,
a co žence vypravovat budu, napřed už si šeptal horký ret; a nechť dříve žal mi ňádro stiskal, teď vnitř duše nadšením jsem výskal.
Letěl jsem, jak vlaštovice letí, když si v hnízdu vyhledala krov, v němž by odchovala drobné děti; moje duše postrádala slov,
jimiž svoje štěstí líčit chtěla, a co dřív se stalo, prchlo s čela. Tak je člověk. Jedno pousmání, jež mu v ústret nese okamžik,
plaší žaly, jako v kolotání netopýry plaší slunka vznik, tak že děsných supů smečku klatou zapomene jednou muškou zlatou.
Cookies on Poetry Cove