Je letní večer,
jdu ztichlým parkem,
poslouchám nářek
osamělého drozda
z odlehlého boučí,
jenž slunci s bohem dává
a se svou radostí se loučí.
Fontána podál
šumivě kvílí,
pláče,
že také její radost,
slunce,
jež měnilo krůpěje její
v rubíny,
již k obzoru se chýlí,
že osamotní zcela,
že neuslyší ani drozda
a neuvidí paprsků záře,
že ve tmě bude
vzdychat jen,
jak jeptiška
v temné kobce.